Vlna emocí, která se v souvislosti s úmrtím Karla Gotta v naši zemi vzedmula byla nečekaná, a tak zcela pochopitelně v některých z nás vyvolala potřebu hlubšího zamyšlení.
Říká se, že smrt v životě člověka je stejně intimním okamžikem mezi člověkem a matkou Zemí jako je zrození mezi biologickou matkou a dítětem. V některých kulturách se uchovává několik dní v naprosté tajnosti. Ctí se velikost, slavnostnost a definitivnost okamžiku smrti. O co méně jsme u nás pochopili tento posvátný smysl smrti, o to hlučněji a v některých případech přízemněji jsme se s K.G. loučili.
Místo abychom si v tichosti odvíjeli celý ten mimořádný životní příběh K.G. a přemýšleli o tom, proč mnoho z nás jeho odchod tak bytostně zasáhl, začali jsme sčítat jeho “smrtelné hříchy” a používat ho jako zbraň v boji několika na život a na smrt znepřátelených skupin. Kdybychom se inspirovali třeba v Tibetu, snad bychom dokázali těch “devětačtyřicet dnů” alespoň mlčet.
K.G. sice podepsal Antichartu, zároveň ale celým svým životem prokázal to, co se zatím u nás snad nikdy nikomu nepodařilo. K.G. měl upřímně rád lidi! Schopnost milovat, obecně považovaná za jednu z vážných cílů v životě člověka, byla právě tím, v čem K.G. vynikal nejvíce. Takové vzácné nastavení směrem k lidem bylo jistě umocněno jeho lyrickým tenorem i typem písní, jež se pro jeho hlas hodily. Protest songům v jeho podání, jak říkal, by nikdo nevěřil. Mimochodem na K.G. byla obdivuhodná, kromě mnohého jiného, schopnost nadhedu a velký smysl pro humor, často i na vlastní účet.
Reakce lidí na jeho smrt zjevily některé další zajímavosti. Je patrné velké strádání našich duší toužících po něčem pozitivním. Toho, kdo něco takového dlouhodobě poskytuje, jsme schopni až nekriticky oslavovat. Zatímco na každého, kdo by si dovolil náš idol nějakým způsobem zpochybnit, sesíláme rovnou peklo. Černobílé vidění a názorová netolerance jsou bohužel jedny z hlavních rysů naší mentality.
Také jsem si všimla, že lidé reagují na jiné impulzy než by se dalo očekávat. V případě K.G. je to, v nejlepším smyslu slova, něco jednoduchého, prostého až archetypálního. Lidové prozvuky v jeho písních na nás zkrátka působí, ať chceme nebo ne. Jsme tak naprogramovaní. V jisté hloubce totiž naše vnímání ztrácí individuální charakter a dostáváme se na kolektivní úroveň. Tam jsme si všichni podobní jako vejce vejci. Zkroušené zástupy lidí přicházející se rozloučit s K.G. byly dojemným příkladem kolektivního sjednocení.
Za nejsmutnější v této souvislosti považuju vnitřní rozpolcenost katolické církve. Proč někteří duchovní mají potřebu odpouštět a jiní porovnávat, kritizovat a soudit? Kdo lépe než oni vědí, že střet se smrtí může přinést zásadní proměnu postoje člověka k životu. Až v nejposlednějším okamžiku se přece může vyjevit hloubka celé jeho existence. V případě K.G. tohle máme ještě před sebou. Věřím, že dokument Olgy Špátové bez všech příkras zjeví, kolik toho opravdu K.G. o životě a smrti pochopil.
