Po letitých zkušenostech jsem dospěla k poznání, že do života si vždycky intuitivně přitáhneme to, co tam v dané chvíli potřebujeme mít a co v budoucnu poslouží něčemu dalšímu. Zmínění dva lidé si řekli o nějakou lekci a tu dostali. Teď je na nich (po zveřejnění i na nás), co si z toho vezmou (vezmeme). Kam nás ta Událost posune?
PAIN labeArt
Jako první se mi v této souvislosti vybavuje dávná historka s naší babi. Trochu škodolibě jsem chtěla zmírnit její nekritický obdiv k prezidentovi Masarykovi a na půl své "nevymáchané huby" procedila, že se proslýchá, že Masaryk měl během manželství milenku. Než jsem stačila dokončit větu, babi všeho nechala (zadělávala právě na buchty), vrhla se na mne a s křikem, jakým právem si osobuji vyslovovat takové lži, mi jednu ubalila.
Časy se ale mění. Kdyby žila babi dnes (101), rozhodně by její pozornosti neunikly semtam mediálně přetřásané Havlovy milostné pletky, či Klausova domnělá homosexualita. Už ji slyším jak si odbržděně ulevuje: “Je to všechno jeden svinčík, fujtajksl.”
Pokud se budeme pohybovat výhradně na vědomé rovině, budeme se vším rychle hotovi jako by asi byla naše babi a nikam se moc nedobereme. Sestoupíme-li hlouběji do nevědomých struktur, možná odhalíme zajímavější souvislosti. Třeba nám tu Václav Havel prostřednictvím Ireny Obermannové potřeboval zanechat určitý vzkaz, mohl by znít například následovně: “Občané, přestaňte se mi už konečně klanět a uctívat mě jako nějaké nedotknutelné božstvo, jsem přece “obyčejný” hříšný smrtelník stejně jako vy, jen s malým rozdílem, vím dobře, co dělám.”
Nicméně, k pravdě nemá nikdo privilegovaný přístup. Každý máme tu svou, za kterou platíme daň. Já mohu jen konstatovat, že s učením o dvojí pravdě (nižší a vyšší), které se v případě Václava Havla okamžitě nabízí, jsem se nikdy nedokázala ztotožnit. Takže z hlediska vyššího principu mravního, kam samozřejmě řadím manželskou etiku, vnímám lež o manželské nevěře jako každou jinou lež. Silně ke mně v tomto smyslu promlouvá pasáž z románu Romaina Rollanda, Okouzlená duše. “Snesu mnohé: sedm hlavních hříchů, neřesti, ba i krutost. Ale jedno, jedno neodpouštím: pokrytectví. Předstírat víru, kterou nemám, lhát sobě i vznešeným myšlenkám, dělat ze sebe Tartuffa víry – to by bylo lépe se nenarodit. Toho dne, kdybych uviděla, že ses k tomu snížil, odvrhla bych tě jako bláto ze střevíců. Buďsi ošklivý a podlý jak chceš, ale buď pravdivý! Milejší je mi nenávidět tě než opovrhovat tebou.”
Na druhé straně, nebýt těch vzrušených emocí kolem Havla a Obermannové, hned tak bych se k této precizně zformulované životní pravdě nepropracovala. Směruje nás k jádru věci. V obdobném rozpoložení jako hlavní hrdinka románu, se totiž nachází většina obelhávaných českých žen, ale nějak nemohou sebrat odvahu to nahlas pojmenovat. Bojí se otevřít oči. Irena Obermannová je otevřela do široka (i když trochu z jiných pozic). Vzápětí se vyrojil houf, který se pokusil ji do nich chrstnout vitriol. Naštěstí bezúspěšně. Nezalekla se. Je to odvážná a statečná žena a to si jistě Václav Havel uvědomuje. Je ironií osudu, že díky jeho lži jsme se mohli dozvědět o její statečnosti. To není zase tak špatná bilance. Něco špatného pro něco dobrého.
Počátkem devadesátých let, psycholog Slavomil Hubálek prohlásil, pokud si dobře vzpomínám, že čeští chlapi se chovají tak šíleně, že se přes naše území volky nevolky přežene vlna militantního feminizmu. Řekla bych, že je tady. Jestli nám ji ovšem budou pomáhat paralizovat takové milující krásky jakou je Irena Obermannová, tak se ničeho nebojím.
P.S. Zdá se, že naše pudy, vášně a city jsou po staletí neměnné. Jen mi lidé z různých končin světa a z různého sociálního prostředí se s nimi vyrovnáváme každý po svém.
Ukázka: Dialog z povídky O STARÉM MUŽI ( Frejíři a prostopášnice aneb Kratochvilná skládání ze svaté Rusi mátušky)
Žena: Kde jsi, starý čerte, byl?
Že jsi se někde pelešil!
Co s tebou užiju já za radosti?
Jen samé podlosti a ničemnosti.
Mít ve tvých letech ještě k děvkám chtíče,
Před lidmi styď se, bezbožníče,
Že s mladou nejsi spokojen
A za jinými lezeš jen.
Zhebni si třeba, sem mi nevkročíš
A já tě budu soudit, to si piš!
To, co sis dovolil ty, dědku zplesnivělá,
Bych mladíkovi těžko odpouštěla!
Čert starý osmdesát let
A takhle bude s mladou zacházet?
Já obětuju mládí, dělám dědku chůvu
A on mě bude trýznit pro pomluvu.
Taková to je hanba před sousedy!
Dneska to bylo stejně naposledy!
Muž: Líbezná a věrná manželko má,
Už odpusť, ať jsem zase s tebou doma.
Svol, radosti, ať napravím své viny,
Když jsem tě, koroptvičko, týral bez příčiny.
Staroch chtěl ženu vehnat v záhubu
A nakonec sám dostal přes hubu.
