Nesouhlasím s Davidem Kollerem, že prezidentem má být Karel Schwarzenberg (sedící, spící). Po mnoha letech strávených ve vysoké politice, už by měl mít ten člověk nárok na zasloužený odpočinek, nemusel by si ho pak soustavně vybírat během vládnutí.
Upřímně řečeno, je pro mne překvapující, že umělci takových zvučných jmen jako jsou Davidové Koller a Černý inklinují k tak konzervativní, vskutku až anachronické volbě. Copak jsme národ nějakých aristokratů, abychom si postavili do čela K.S.? Přes něj se dá jistě dobře kompenzovat individuálně pociťovaná nedostatečnost ve světě, pro který je stále ještě materiální bohatství oslňujícím měřítkem úspěchu, dá se nekriticky obdivovat vnitřní svoboda K.S (což je možná případ umělců), ale kdo z běžných smrtelníků se k ní může dnes, poctivým způsobem, dopracovat? Představa, že K.S. vyleští naše národní logo je iluzorní, to je přece na každém jednom z nás.
Udivuje mě také jak málo imaginace projevilo 40 českých osobností v nedávné anketě Lidových novin – Kdo má být novou hlavou státu? Snad jedině ekonom Pavel Kohout prokázal, že si dokáže představit i nemožné – amerického fotografa českého původu Antonína Kratochvíla v úřadu budoucího prezidenta. Emil Viklický, jazzový pianista, hudební skladatel má ke Kohoutovi se svou Madeleine Albrightovou hodně blízko. Oba pánové jsou mi sympatičtí tím, že se nebojí pustit svou fantazii na špacír anebo také četli Černou labuť?
Souhlasím s Arnoštem Goldflamem, že prezident by měl být filozof, právník..., a dodávám, jen proboha už ne žádný ekonom, jehož hlavním životním cílem a obsahem je posuzování a komentování výkonosti ekonomiky v kategoriích HDP, zaměstnanost, inflace a export. Navíc jsem přesvědčená, že tzv. pragmatičtí ekonomové nadřazující ekonomii nade vše, mají často problém v oblasti charakteru a jak říká Václav Pačes, biochemik, bývalý šéf Akademie věd ve svém trochu naivním příspěvku: „Nepevný charakter by se mohl v mimořádných chvílích nevyplatit“. Pánové Zeman, Dlouhý, ale i Švejnar jsou pro mne tedy zcela ze hry. Švejnarovy charakterové poklesky sice neznám, ale prezident ekonom pro mne zkrátka nepřichází v úvahu.
Od Jana Fishera mě odrazuje ta obrovská touha po moci, která se mu zračí ve tváři. Bojím se, že ho za čas ani nepoznám.
Všechny prezidentské kandidáty vnímám jen jako pouhé výkřiky do tmy. Jsem názorově úplně zajedno s Milanem Zeleným, profesorem na Fordham University v NY. a s jeho trefným přirovnáním našich politiků k přesluhujícím partajnickým trvalkám. „I tzv.nezávislí jsou bývalí komunisté a bankéři“, dodává.
Aby mohla mít přímá volba prezidenta pro naši zemi nějaký ozdravující účinek, musela by pro ni být vytvořena odpovídající pravidla. V první fázi vidím jedinou možnost jak to udělat - tahat z klobouku. Mechanismus, jakým by se do klobouku ta správná jména dostala by nebyl problém vytvořit. Pověřila bych tím, mimo jiné, agentury zabývající se výzkumy veřejného mínění. Mohly by se tak podílet na něčem smysluplnějším než jen na tom ustavičném předjímání výsledků čehokoliv, tedy na (ne)přímém ovlivňování občanských preferencí.
Ještě před tím taháním z klobouku by ovšem musela být služba národu prohlášena za povinnou (na čtyři až osm let) a odměňovaná tabulkově. Kdo z vybraných kandidátů by odmítl se ji zúčastnit, musel by v tom stanoveném povinném období platit citelně vyšší daně.
Přímá volba prezidenta je přece nastoupením cesty k přímé demokracii. Nebo se pletu??
