Ohlédnutí jednoho malého “buldoka”, který se několik let poctivě snažil o změnu. Babišova iniciativa či Bakalova Bílá lilie vyvolávají hořkosladkokyselé vzpomínky na mé dávné působení (1996-2000) v rámci rezortu MZV, respektive jeho příspěvkové organizace Správy českých center (SČC), v ministrem jmenované pozici zástupkyně ředitele (a náměstkyně pro projekty.)
Účast při budování nové státní správy jsem tehdy brala jako občanskou povinnost. Pustila jsem se s vervou do práce a varovných slov svého otce “neočekávej rychlé výsledky, Magdaleno, a už vůbec ne vděčnost, státní byrokracie, to je jako boj s chobotnicí, jednoho chapadla ji zbavíš a několik nových vzápětí doroste”, příliš nedbala.
První dva roky jsme s ředitelem Janem Bondym rozmotávali spřízněné sítě známých. Zbavovali SČC od “všemožných nánosů a přebytečného harampádí”. Bondy zdecimován naprostým nezájmem ve věci budoucnosti českých center ze strany MZV, opustil naše společné směřování pokusit se přetvořit profláknutá informační střediska z padesátých let v moderní česká centra typu British Council.
Posledním hřebíčkem do rakve pro Bondyho byl, jak uváděl, opakovaný nátlak náměstka MZV Cyrila Svobody, abychom vyslali na pozici ředitele Českého centra v Sofii jejich rodinného přítele. Tomu jsem pochopitelně vehementně bránila. V té době už jsem měla vypracovaný přesný postup nezávislého výběrového řízení na pozice ředitelů českých center v zahraničí, jehož cílem bylo právě setřást ty neschopné a dotlačené uchazeče o lukrativní posty v cizině a vyslat tam lidi, za které bychom se jako český stát nemuseli stydět. Svobodův kamarád ve výběrovém řízení neuspěl.
Za dobu svého čtyřletého působení na SČC jsem měla několik anonymních telefonátů. Všechny v jednom duchu. Abych opustila státní správu, že se do jejích struktur nehodím.
Svěřila jsem se jednomu svému kolegovi a ptala se co to má znamenat. Odpověděl bez zaváhání: “Vlny, směřující ke znemožnění určitého člověka, zakrytí starších špinavostí nebo mající připravit výměnu křesel, jsem na ministerstvu zahraničních věcí a zastupitelských úřadech mohl pozorovat mnohokrát a řadím je k nejodpornějším zážitkům naší branže.”
Mým zásadním počinem na SČC bylo (za ředitelování Vladimíra Kollera, dnes ředitel Privat Bank) vypracování Projektu Agentury integrované propagace, pracovně nazývaného 3D (tři dimenze - kultura, obchod, cestovní ruch), jehož strategickým cílem je organizační propojení (v konečné fázi fúze) čtyř nezávislých příspěvkových organizací - SČC, CzechTrade, CzechInvest a ČCCR, čímž vzniknou nejen finanční a jiné úspory, ale podstatně se zlepší i komplexní působení ČR v zahraničí v oblastech, kde dosud vyvíjejí odděleně činnost zmíněné čtyři organizace. Zvýšení efektivnosti při vynakládání značných prostředků prospěje těsnějšímu propojení státní propagace, prezentace české kultury, podpory exportu, lákání zahraničního kapitálu a turistů do ČR.
Projekt 3D byl důkladně propracovanou reakcí na opakované apely Judity Štouračové, tehdejší ředitelky CzechTradu a vrchního ředitele sekce ekonomické MZV, Tomáše Husáka, na zfúzování partnerských organizací reprezentujících zájmy ČR v zahraničí. Snahou 3D bylo vyřešit, za rovných podmínek, mezirezortní kompetenční spory a nabídnout klientům služby levnější, kvalitnější a v širším spektru. Projekt byl inspirovaný úspěšnými zahraničními modely, připomínkovaný předními českými ekonomy a přijatý slovy poradce ministra Jana Kavana, Zdeňka Matějky jako vynikající, ale těžko průchodný. Nicméně, náměstek ministra Kavana, Martin Palouš ho představil v zahraničním výboru Parlamentu a za krátkou dobu se mu dostalo podpory nejvyšší. Juditě Štouračové a jí podobným jsem se do noty nestrefila. O fúzi měla jinou představu.
Potrefené husy správně zavětřily, že se kaprům vypouští rybník, že bude konec s jejich trafikama a všemožnými obchodními čachry.
Tehdejší Předsedkyně podvýboru zahraničního výboru pro prezentaci ČR v zahraničí, Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, Vlasta Štěpová, se rozhodla, chtělo by se říci za jidášký groš, rozcupovat Projekt 3D na cimprcampr.
Má očekávání, že nakonec budou přijata příslušná opatření k odstranění nehospodárných či jinak neuspokojivých praktik čekého státu se nenaplnila. Byrokratické hradby jsem nedokázala překonat. Upadla jsem v nemilost. Jakákoliv zmínka o 3D byla najednou vnímána jako mávání červeným hadrem před do běla rozzuřeným býkem.
3D rychle ztrácelo "skalní přívržence", ale získávalo nové. Určité náznaky, že stojí zato i nadále usilovat o prosazení 3D přetrvávaly. Pravděpodobnější byla však varianta, že se taková zásadní změna nepodaří ve stanoveném čase uskutečnit.
Tamtamy duní. Jdou po vás. Udělají všechno proto, aby se vás zbavili. Hodí to na vzdělání. (Open University, kde jsem v té době studovala program MBA nebyla brána v potaz.)
Ironií osudu bylo, že generace komunistických vladařů, kteří mě jako dceři signatáře Charty 77 znemožnili přístup k vysokoškolskému vzdělání, předala žezlo svým konjunkturalistickým synům, kteří mě pro změnu vyhodili z práce, z důvodu nedostatku vzdělání pro danou pozici. Jmenovitě se jedná (jak mi bylo řečeno a stále tomu nemohu ani uvěřit) o syna armádního generála Miroslava Vacka, tehdejšího vrchního ředitele Sekce pro mnohostranné záležitosti MZV, Pavla Vacka, současně mimořádného a zplnomocněného velvyslanece České republiky v Bulharské republice.
Vrchní ředitelé MZV, do jejichž metodické kompetence SČC v té době spadala, si mohli dávat pouze jediný cíl. Neuškodit. Za sedm let fungování organizace se jich vystřídalo devět. O nějakém hlubším porozumění složité problematice, neřku-li potřebné strategické kontinuitě, nemohla být ani řeč. Pavel Vacek škodil, dle mého mínění, kde mohl.
MZV šlapalo řediteli Kollerovi tvrdě na paty. Doporučovalo, aby mě nechal plavat. Světe div se, ředitel Koller mě přes palubu nehodil, aby si zachránil vlastní kůži. Až do konce jsme táhli za jeden provaz.
Bezpáteřní ředitelé ČC nakonec požádali oficiálně ministra Kavana o odvolání vedení SČC a tím jsme oba dva skončili. V Moskvě vystudovaný Zdeněk Matějka, vezoucí se na vlně všech režimů a nedočkavě usedající do ještě "vyhřátého" Kollerova křesla mi dával rozumy: “Vy jste jak buldok, Magdaleno, nevíte, kdy pustit.”
Přátelsky a otevřeně se se mnou rozloučil na chodbě MZV jeden z nejmenovaných Kavanových poradců: “Magdaleno, vy přece víte jak funguje demokracie. Pochybuji, že vás o tom otec nepoučil. Víte přece něco o nátlakových skupinách, které obvykle znemožní průchodnost právě takových projektů jako je ten váš.”
Dnes se budou rozdávat Bílé lilie, tenkrát jsme dostali, jak se lidově říká, po čuni.
P.S. Po zkušenostech nevěřím na reprezentovanou demokracii, na všechny ty reformní pasti nastražené do všech oblastí sociálního, politického a kulturního života. Jsem pro zásadnější řešení a to už dnes bohužel nevidím ani v Babišově iniciativě ani v Bílých liliích. Kéž bych se mýlila.
