Zdá se, že pro některé „politické predátory“ kandidující na post prezidenta ČR, by se dobře hodil paragraf 44 Obchodního zákoníku o Nekalé soutěži.
Nakupování hlasů je, dle mého názoru, v příkrém rozporu s dobrými mravy. Jedná se přece v plné míře o korupční chování, které způsobuje újmu jiným soutěžitelům považujícím zmíněný způsob získávání hlasů z morálního, ale i právního hlediska za nepřijatelný. Jsem přesvědčena, že tyto nekalé praktiky jsou hodné postihu.
Protože beru první přímou prezidentskou volbu vážně, záleží mi na tom, kdo z ní nakonec vzejde jako náš budoucí prezident, zabývám se jednotlivými kandidáty do té míry, abych se, až přijde čas, dokázala svobodně rozhodnout pro optimální variantu. Tou pro mne jistě nebude Vladimír Dlouhý, ale ani Jan Fischer.
Ze životopisu V.D. je patrné, že sedí ne na dvou, ale na mnoha židlích současně a že je tedy v jeho zájmu zkonsolidovat roztříštěné aktivity, zřejmě i nemalé konflikty zájmů, v závazek jediný.
Nicméně co mě zaráží je, že tento člověk, který by měl se svými partnery z Goldman Sachs spíše někde v tichosti a ve stínu zpytovat svědomí, si dovoluje, v této pohnuté době, vracet se na politickou scénu a usilovat o nejvyšší post v zemi.
Kvůli V.D. jsem se včera opět podívala na dokumentární snímek Charlese Fergusona, Inside Job a udělalo se mi zase zle. Všichni lidé koketující s myšlenkou zvolit „bankéře“ Dlouhého či Fischera (navíc „statistika = falešného matematika“) za českého prezidenta by se na zmíněný film měli ve svém vlastním zájmu podívat. Pakliže i poté budou mít tendenci zvolit jednoho ze jmenovaných pánů, tak bohužel patří k té nepoučitelné většině sedající znovu a znovu na lep zcela bezskrupulózní „elitě“ jejímž jediným hnacím motorem k čemukoliv, opakuji k čemukoliv, je pravděpodobně jen patologicky zvýšená hladina testosteronu.
V.D.nás svými projevy jednoznačně přesvědčuje, že anglické rčení, často připomínané v souvislosti s viníky finanční krize „Corporations have neither bodies to be punished, nor souls to be condemned, they therefore do as they like”, je mu bytostně blízké a že o nějaké hlubší sebereflexi neuvažuje.
Kdyby měl totiž jen zbytek svědomí, tento konjukturalista par exellence, neopovážil by se vzít do úst, v souvislosti se svou osobou, slovo pokora a nevnucoval by nám arogantně, že má co nabídnout.
