Nedělní prezidentský duel na ČT potvrdil, že více lidí řeší dilema, zda to hodit kandidátovi s komunistickou minulostí.
Každý z nás odněkud vzešel, byl nějak formován a vytvořil si systém vlastních hodnot a priorit. A to všechno vstupuje do seriózního rozhodovacího procesu.
Zdivočelá předvolební kampaň, která nabrala nejen na FB až hysterických rozměrů v podobě všemožného osočování, urážek a nerespektování názorů druhého člověka, mě nutí ohlédnout se zpět a znovu zkoumat, proč já osobně mám problém rozhodnout se mezi dvěma nabízenými kandidáty s komunistickou minulostí.
Před pár lety jsem přivezla do České republiky dvě africké ženy. Jednu matku a jednu komunální političku. V době, kdy jsem žila v JAR (2004-2008), byla moje hlavní idea založit tam mateřské centrum, které by odpovídalo tzv. duhovému (mnoho národností, mnoho náboženství, mnoho jazyků apod.) uspořádání New South Africa. Jedním bodem bohatého programu, který jsme s Rut Kolínskou pro ženy v Česku připravily, byly bohoslužby v kostele U Salvátora, kde toho času působil jako evangelický duchovní můj otec Alfréd Kocáb. Při vycházení z kostela, kdy si táta s lidmi potřásal rukou, jsem mu ženy představila. Na jeho první otázku, jak vypadá situace v JAR po konci apartheidu, odpověděla komunální politička Vera Gumbi bez zaváhání: „You know, we are forgiving but not forgetting“ (Víte, my odpouštíme, ale nezapomínáme). Otec se pousmál a pak doma, vždycky se slovy „nezapomeň děvče“, to rčení nějakou dobu opakoval.
Táta byl laskavý člověk a lidi nesoudil. Zřejmě proto se stal jako farář vyhledávaným utěšovatelem všech možných hříšníků. Po sametové revoluci i komunistů, kteří se báli, co s nimi bude. Jeho křesťanskému naturelu byla blízká Havlova myšlenka „Nejsme jako oni a nikomu se nebudeme mstít“. Nicméně ve svých politických postojích byl pevný a často nekompromisní. Byl celoživotním odpůrcem utlačovatelských režimů a svůj život zasvětil boji za svobodu. Celková společenská situace a článek s titulkem „Filip slaví vítězství KSČ. Ve finále prezidentských voleb máme 100 procent,“ říká“,by ho zcela jistě v klidu nenechaly. Bohužel s ním už tyto věci diskutovat nemohu, a tak se nad nimi musím zamýšlet sama. Cítím to jako svou občanskou povinnost a malý příspěvek do veřejné debaty.
Oba prezidentští kandidáti, ze kterých má vzejít hlava státu, byli formování poválečnou komunistickou/bolševickou ideologií, vydatně posilovanou ze strany jejich otců. Lidí, kteří v této době neprohlédli bylo více. Bohužel mezi takové patřil i můj dědeček, do šedesátého osmého zarytý komunista. S upálením Jana Palacha konečně prohlédl. Prožil obrovské zklamání, ztratil všechny iluze a skonal den po něm na srdeční zástavu.
S bratrem jsme měli velké štěstí, že dědeček a otec se nacházeli na opačných pólech názorového spektra, a tak jsme vyrůstali v nekončících kritických debatách zejména na téma komunismus/demokracie, ateismus/víra v Boha. Otec a dědeček k sobě chovali vzájemný respekt. Nikdy ani jeden neřekl v nepřítomnosti nic špatného o tom druhém. Protože ale otec byl evangelický farář a politický aktivista, od padesátých let sledovaný STB, část rodiny z matčiny/dědečkovy strany se od nás odtáhla. Máma tím hodně trpěla. A nejen tím. Po politických prověrkách 1972/1973 musela jako psycholožka ukončit práci na Dětské psychiatrické ambulanci v Mladé Boleslavi, kterou spoluzakládala a bylo jí nabídnuta práce v archivu Okresního ústavu národního zdraví. Táta se dvěma vysokými školami strávil deset svých nejlepších let jako topič v kotelně.
Prezidentští kandidáti měli jiné otce s jinými prioritami. Své syny naučili, každý po svém, jak „mistrně“ proplouvat komunistickým režimem a generovat z toho nepřetržitý osobní prospěch. Ať finanční nebo v podobě společenské prestiže. Oba měli jedinou touhu a cíl. Dostat se za každou cenu ven z komunistického Československa. Jeden to vzal přes Pézetky (dobré prostudovat), druhý přes armádu.
Petr Pavel se postupně propracoval z Československé lidové armády (hlavní pilíř ideologické propagandy a indoktrinace), která byla součástí Varšavského paktu (do 1991) do vysokých struktur NATO. Komunistická minulost jako mladická nerozvážnost je podle mne jen slabou omluvou PP za letité a dobrovolné přisluhování komunistickému režimu, jemuž padlo za oběť více lidí než ve druhé světové válce. Já jsem na mladoboleslavském gymnáziu v době normalizace skoro každou přestávku diskutovala se spolužáky otázky týkající se zejména jejich hromadného vstupování do SSM (Svaz socialistické mládeže). Nabádala jsem je, aby vše dobře zvážili, žili podle svého svědomí a do SSM vstupovali pouze na základě svého přesvědčení. Třídním učitelem Václavem Kadeřábkem jsem byla označena za shnilé jablko, které kazí celý kolektiv. Vyhodili mě i ze školního pěveckého souboru Lyra. O tom, jak mi komunistický režim bránil v přístupu ke vzdělání podrobně píšu ve své knize. Bratr rovněž nemohl studovat na vysoké škole. Zabraňování dětem odpůrců režimu ve vzdělání byl jedním z účinných nástrojů komunistické zvůle.
Po sametové revoluci se situace v jistém smyslu obrátila. Dostala jsem několik nabídek, abych firmám tzv. čistila loga. Jejich představitelé se tehdy ještě styděli za svou komunistickou minulost a nabízeli tučné honoráře za pouhé propůjčení mého rodného jména.
Později (1996-2000) jsem byla přijata na Správu českých center (příspěvková organizace MZV, jejímž posláním je propagace ČR v zahraničí) s tím, abych pomohla vyčistit ten Augiášův chlév, který tam zůstal z padesátých let. Za dobu svého působení na SČC jsem měla několik anonymních telefonátů. Všechny v jednom duchu. Abych opustila státní správu, že se do jejích struktur nehodím. Čtyři roky jsme se snažili se dvěma řediteli vybudovat z Českých center transparentní organizaci západního typu. To se nelíbilo některým úředníkům MZV. Úředník jménem Pavel Vacek (údajně syn gen. Miroslava Vacka), tehdy vrchní ředitel sekce mnohostranných vztahů zosnoval úspěšný hon na čarodějnici Magdalenu (podrobně popsáno též v mé knize). Mé jmenování Josefem Zieleniecem do pozice zástupkyně ředitele Správy českých center Jan Kavan po čtyřech letech odvolal.
Za dobu svého působení v rámci struktur MZV jsem nahlédla pod pokličku nově budované státní správy a pěkný pohled to nebyl. Někteří disidenti obrazně i doslovně opilí čerstvě nabytou mocí promíchaní se starými nomenklaturními kádry společně namotávali nové klubko politické moci. Najednou se nemohu zbavit dojmu, že tam někde mohlo začít, to, co zažívám dnes.
Někteří disidenti nebo jejich děti mě agresivně nutí, po třiatřiceti letech od sametové revoluce, volit komunisty. Vyhrožují, že když nebude zvolen PP, znamená to, že jsem volila AB a ponesu za to odpovědnost. Hledám odpověď na takové zlobné a útočné postoje a není to jednoduché. Zdá se, že nejsme s to poradit si s názorovou pluralitou, na které stojí ze své podstaty konfliktní liberální demokracie, a míříme opět k názorové/myšlenkové totalitě a intoleranci. Ne nadarmo se říká, že snazší je změnit režim než mentalitu lidí.
Co je tou pravou příčinou tak neutěšeného stavu věcí by bylo na knihu. Člověka ihned napadne, že předvolební průzkumy preferencí a snahy o předpověď volebních výsledků voliče manipulují stejně jako média, která rozdělila prezidentské kandidáty na ty, které mají šanci uspět a ty ostatní. A že pozitivně k věci nepřispěl ani hromadný přesun kandidátů propadlých v prvním kole do tábora „napraveného hříšníka“ PP. Nebo že slogan „Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávistí“ je vtipný jen pro někoho. Ale to úplně nejdůležitější, co tahle volební kampaň zjevila, je dvojí pohled na zlo. To současné zlo je konkrétně pojmenované a personifikované. To minulé jako bychom měli potřebu rozpustit do ztracena a zapomenout na něj. Odpouštějme, ale nezapomínejme.
P.S. Nejsem slepá, abych nevnímala přítažlivost PP pro voliče a voličky. Všechny ty vědomé a nevědomé projekce s jeho generálstvím a současnou geopolitickou situací spojené. K AB jsem se od jeho nástupu do politiky dostatečně vyjadřovala ve svých textech a nikdy v žádném ohledu nebyl mým kandidátem.
