Pro jakou demokracii se to vlastně angažujeme? Liberální demokracie je prodaná! F. Fukuyama ve své eseji Konec historie z roku 1989 poukazuje na skutečnost, že západní liberalismus zvítězil nad všemi svými ideologickými rivaly.
Ekonomický systém laissez-faire nebo/li víra v neviditelnou ruku trhu s minimální státní intervencí považovaná v jisté době a jistými vládnoucími kruhy za celospolečensky optimální způsob řízení státních celků po sobě zanechala nenapravitelné škody. Nejhlasitějším reprezentantem tohoto divokého pojetí kapitalismu u nás byl po sametové revoluci paradoxně ekonom Václav Klaus. Velký obdivovatel Margaret Thatcher a zároveň někdejší pracovník Prognostického ústavu založeného v roce 1984 na popud Jurije Andropova, bývalého generálního tajemníka ÚV KSSS a někdejšího šéfa KGB.
Jedním ze zásadních problémů zmíněného přístupu bylo, že morální a filozofické otázky po smyslu a podstatě dobré společnosti nechával stranou. Dodnes mi zní v uších slova jednoho mého kdysi blízkého člověka: „Morálku do byznysu netahej.“ Jak se v praxi pohrdá morální a etickou dimenzí našeho lidského konání, předvádí neúnavně a bez uzardění současný prezident Miloš Zeman, též bývalý zaměstnanec Prognostického ústavu, té bolševické „věštírny“.
Čas pokročil a situace se citelně zhoršila. Podle novináře a spisovatele George Monbiota se dnešní západní společnosti, (Velká Británie především), ocitly v pasti rigidně uplatňovaného neoliberalismu, považovaného za symptom i příčinu všech současných krizí liberálních demokracií. Jde o koncept lišící se od liberalismu přesvědčením, že silný zprivatizovaný stát má být řízen jako firma. Neviditelná, avšak všudepřítomná ideologie neoliberalismu vyrazila zuby z úst tradičním stranám a občana předefinovala na konzumenta, jehož jedinou svobodnou volbou je nakupovat a prodávat. Bezohledná soutěž spojená s predátorským individualismem je považovaná za svobodu.
Někde na tomto půdorysu se u nás nachází společnost nejbohatšího Čecha PPF. Zatímco lidé vyzývají k rezignaci oligarchu Andreje Babiše, bývalého spolupracovníka STB, na scéně se objevuje nenasytný „hodný kluk“ oligarcha Petr Kellner. Pomáhá (si), kde může. Financuje Institut Václava Klause, dělá soukromého dopravce a společníka prezidentovi Zemanovi po Číně a Rusku, kupuje si nesledovanější televizi v zemi Novu a způsobem hodně muziky za málo peněz hodlá „sponzorovat“ Karlovu univerzitu.
Až nám Petr Kellner vybere budoucího prezidenta třeba Milošem Zemanem navrhovaného Vladimíra Dlouhého, bývalého pracovníka Prognostického ústavu nebo kohokoli jiného třeba vystudovaného v Sovětském svazu, a až Petr Kellner přemění českou Karlovu Univerzitu na čínskou, zbudou nám oči pro pláč.
Chtěla bych věřit, že Milión chvilek pro demokracii má vizi, že hnutí ví, oč tu teď běží a jakým směrem je třeba stočit kormidlo. Good luck!
Literatura:
Andrew HeyWood, Politické ideologie, Victoria Publishing, 1992
Michael Kocáb, Vabank, 1989-1991, Sametová revoluce, Odsun sovětských vojsk
The Guardian
