“To duše člověka dělá války. Ne jeho vědomí”, říká C.G. Jung a dodává, že je to právě nevědomí, které člověka ponouká: “Nyní je čas rozpoutat válku. Nyní je čas zabíjet a ničit. A člověk podle toho jedná.” (C.G. Jung)
…”je nejvyšší čas, aby kultura dominovaná muži zanikla…Musí zemřít…musí zemřít!” Jakoby přání jedné jihokorejské ženy začaly houfně naplňovat Američanky. (Celý text na https://www.bbc.com/news/stories-45201725).
Forenzní psycholog Slávek Hubálek ještě za svého života nejednou opakoval, že když se tu nebudeme systematicky a do hloubky věnovat ženské otázce, převalí se přes nás vlna militantního feminismu, po níž nezůstane kámen na kameni. Renáta Androvičová, sexuoložka a neurovědkyně z Národního ústavu duševního zdraví mluví v souvislosti s hnutím #Metoo spíše o genderově nerozlišené světové revoluci. No a když člověk trochu sleduje dění v Americe, tak má neodbytný pocit, že země už je ve válce. Ve válce všech proti všem, v níž #Metoo působí jako “smrtící” zbraň.
Je více než pravděpodobné, že v dlouhodobém horizontu #Metoo své ovoce přinese. Jednotlivá jména lidí obviněných a odsouzených ze sexuálních útoků postupně upadnou v zapomnění. Jaké tragédie ale napáchají všechna ta skandální odhalení v perspektivě konkrétních lidí a rodin, nechci vůbec dohlížet.
Obecně by mělo platit, že dříve než se člověk rozhodne k čemukoliv veřejně vyjadřovat, měl by si připomenout v jaké osobní situaci či rozpoložení se právě nachází. Poctivě si zrekapitulovat jakými všemi životními zkušenostmi prošel, jak si v nich vedl a jak je nakonec (ne)zpracoval. Zároveň by měl kriticky popřemýšlet, jak je na tom se svou sociální inteligencí a dodržováním hranic. Tohle všechno se totiž odráží v jeho názorech, postojích i chování.
„Američané čelí své nejtragičtější chvíli“, píše po své třetí návštěvě Spojených států v roce 1912 C.G. Jung a pokračuje: „Pruderie je vždycky zástěrkou brutality, ... Amerika je nejemocionálnější zemí i země s největší sebekontrolou, ... Snaha uchovat si sebekontrolu tváří v tvář brutálnímu pudu z ní dělá zemi neurotiků, ...“ V knize Rozhovorů s C.G. Jungem psycholog dále popisuje libido Američana téměř výhradně zaměřené na obchod. Jako manžel je prý rád, že nemá žádnou zodpovědnost. Vedení rodinného života přenechává zcela své ženě. Doma je zdvořilý a laskavý, v obchodech dokáže tvrdě bojovat. Jeho skutečný život je podle Junga tam, kde je boj. O amerických manželstvích si Jung myslel, že jsou ta nejtragičtější, že muži i ženy věnují svou životní energii všemu kromě vztahu mezi sebou. Ženy jsou matkami svých dětí i manželů, ale zároveň je v nich staré primitivní přání být vlastněny, poddány, podrobit se... Dnes je americká žena stále zmatená. Chce nezávislost, chce volnost, aby mohla dělat všechno, chce mít všechny možnosti, které mají muži, a zároveň touží být ovládána mužem a vlastněna archaickým evropským způsobem.“ (William McGuire, R. F. C. Hull (eds.), Rozhovory s C.G. Jungem, Portál, 2015)
James Hillman mluví o nepřemožitelnosti víry, která umožňuje všem americkým popíračům, lhářům a manipulantům, aby šli dál nezkažení uprostřed špinavých praktik, nedotčeni svými vlastními stíny, neviní. Znovu opakuje, že schopnost popírat, zůstávat nevinný, používat víru jako obranu proti náročnosti všeho druhu – intelektuální, estetické, morální, psychologické – brání americkému charakteru, aby se probudil. „Americký charakter zůstává slepý ke skutečnosti, že kvality prostřednosti, ty zbožné činy ukázněné energie, řádu, sebeovládání, bezúhonnosti a víry, jsou samy o sobě poslové ďábla, kterého překonaly:“ (James Hillman, Klíč k duši, Portál, 1996)
Janine Chasseguetová-Smirgelová vnáší trochu jiné světlo do problému. Klade si otázku, zda bychom neměli historické zlomy, vyvolávající předtuchu příchodu nového světa, asociovat se zmatkem mezi pohlavími a generacemi a zejména s perverzí: jakoby naděje na novou sociální a politickou realitu šla ruku v ruce s pokusem o zničení sexuální reality a ´pravdy´? Na základě studia a svých klinických studií došla zmíněná psychoanalytička k závěru, že každý z nás má v sobě latentní perverzní jádro, které se za určitých podmínek může aktivovat a že vnitřní pokušení, jako obecná dimenze lidské psyché, je nám všem společné. (Janine Chasseguetová- Smirgelová, Kreativita a perverze, Psychoanalýza lidské tendence posouvat hranice reality, Portál, 1984)
Wilhelm Reich stvořil svého třívrstevnatého člověka (1942): „Na povrchu má nasazenou umělou masku sebekontroly, nutkavé, neupřímné zdvořilosti a umělé sociálnosti. Ta překrývá druhou vrstvu (Freudovo nevědomí), kde jsou drženy v šachu sadismus, lakota, chlípná poživačnost, závist a perverze všeho druhu atd., aniž by však byly zbaveny sebemenšího množství své energie. V hloubi pod ní existuje a působí přirozená sociálnost a sexualita, spontánní radost z práce a schopnost přijímat lásku. Tato třetí a nejhlubší vrstva, reprezentující biologické jádro lidské struktury, je nevědomá a vyvolává strach. Je v rozporu s každým aspektem autoritářského způsobu výchovy a řízení společnosti. Současně však je to jediná naděje, již člověk má, že jednoho dne zvládne bídu společnosti.“ (Wilhelm Reich, Funkce orgasmu, Concordia, 1993)
Já dané téma dokážu uchopit vlastně jedině s pomocí psychologické literatury. Již léta mi pomáhá porozumět té nezměrné hloubce a složitosti problému, který až teď, ve vší své nahotě a až neuvěřitelném objemu, jako vroucí láva probublává na povrch. Wilhelm Reich totálně proměnil můj pohled na lidskou sexualitu a s Janine Chasseguetovou-Smirgelovou souhlasím v tom, že se děje něco daleko zásadnějšího než by se na první pohled mohlo zdát. Z tohoto úhlu pohledu se jeví volba Donalda Trumpa jako katalyzátora změny ideální. Amerika má šanci se konečně probudit. Možná, že už nebude tak “velká”jako před tím, ale věřme, že o to více následováníhodná. Podaří-li se s pomocí #Metoo svrhnout starý (ne)řád a nastolit nové pořádky, budu muset chtějnechtěj svůj ambivaletní postoj k #Metoo přehodnotit.
K tématu mne vrátila nedávno objevená kniha Feminine Mystique, napsaná americkou aktivistkou a feministkou Betty Friedan v roce 1963. Knihu je třeba číst kriticky, už s ohledem na časový odstup, kdy i mnoho faktů v ní uváděných bylo přehodnoceno. Nicméně jedno je z tohoto pozoruhodného díla dobře patrné – nebýt ženského hnutí, svět by nebyl tam, kde se dnes nachází a projekt typu #Metoo by neměl šanci na život.
Poznámka: Moje zkušenosti se “sexuálním obtěžováním”:
- Jako neplnoleté studentce gymnázia mi voják sovětské okupační armády, na kterého jsem se na ulici lehce usmála málem utrhl prso. Musela bych podat žalobu na neznámého pachatele.
- O pár let později mi ho málem nedopatřením utrhl jeden slavný zpěvák, který si mě ze zadu spletl s nějakou svou přítelkyní. Slušně se omluvil.
- V devadesátých letech jsem měla v ČT magazín pro ženy Je jaká je a při úplně prvním natáčení pilotu, se mě jeden člověk ze štábu zeptal, s kým v televizi spím, když jsem řekla, že s nikým, ujistil mě, že můj pořad nebude mít dlouhého trvání. Neměl.
- Jeden hudební skladatel se mě při každém našem náhodném setkání ptal, kdy mu dám a jednou mi svěřil, že už nebude čekat a znásilní mě uprostřed Václavského náměstí. Usmála jsem se.
- Jiný hudební skladatel měl opakovanou potřebu držet mě při našich setkáních, kdy mi přehrával, co nového složil, za kotník. Pomyslela jsem si něco o fetišismu.
- Jistý umělec mě přemlouval k sexu opakovaným zdůrazňováním rozměrů svého penisu.
Hm…
Ve výčtu bych mohla pokračovat a přihodit i těžší kalibry. Kdybych ty lidi jmenovala, dala bych tím kromě jiného najevo, že jsem lepší než oni. A to si já nemyslím. Měla jsem jen větší štěstí, nebyla jsem bohatá, mocná ani velká umělkyně. Zkrátka nebyla jsem slavná, tedy na očích všech těch pokryteckých kritiků, kteří se leckdy podobají dr. Antoniovi (Pokušení dr. Antonia z Feliniho Boccaccia, 1962).
