Zastupitelská demokracie je postavena na tom, že občan jednou za čas hodí v tajném hlasování lístek tomu, koho by si přál, aby ho na té, které úrovni zastupoval. Ti, co vyhrají (jedinci, strany) se pak na čas chopí žezla.
Přípravy na lednovou prezidentskou volbu, které jsou právě v běhu mě nutí se na chvíli zastavit a uvědomit si, že takhle to vůbec nefunguje.
Zásadním problémem jsou agentury neustále předjímající svým měřením a zveřejňováním volební výsledky. Pro voliče, kteří se o věci nezajímají do hloubky jsou pohodlným zdrojem informací, které si pak utvrzují ve svých bublinách na sociálních sítích i jinde. Všichni si vzájemně sdělujeme, koho (ne)budeme, respektive koho bychom měli volit. O tajné volbě nemůže být řeč.
Někteří lidé mi kladou sugestivní otázky, když se na FB vymezuju vůči gen. Petru Pavlovi. Prý co by asi mým názorům řekl můj tatínek Alfréd Kocáb (již delší dobu tu s námi není) známý tím, že nikoho nesoudil a všichni hříšníci k němu jako k faráři měli otevřené dveře. Musím je zklamat. Otec jako politolog a homo politicus nikdy neakceptoval tyhle strategické hry. Volil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jsem si téměř jistá, že by volil Pavla Fischera, nikdo lepší a zkušenější tu není. To je ideální hotový prezident! Hned za Pavlem Fischerem je Marek Hilšer, který přichází s revoluční myšlenkou (na západě už delší dobu diskutovanou), že velké peníze musí z politiky pryč. Bohužel je v předstihu, lidi na to zatím neslyší. Nicméně nahlas vyřkl důležitou myšlenku, která už si žije svým životem a my můžeme sledovat, co se v tomto smyslu bude dít.
Nejvíce jsem zklamaná z kompromisních postojů některých disidentů, kteří tlačí gen. Petra Pavla, od kterého zřejmě očekávají, že jim poslouží jako výtah k moci, kterou v průběhu času ztratili. Upřímně řečeno někteří disidenti, kteří se po revoluci dostali k moci mě zklamali už tehdy. Několikrát jsem o jejich doslovné i obrazné opilosti mocí chtěla psát, ale otec mě vždycky zastavil: „Nedělej to děvče, ti lidé vykonali mnoho dobrého“.
Podtrženo, sečteno. Agentury na výzkum veřejného mínění prokazují volbám medvědí službu, což dokazuje, mimo jiné, nedávné konstatování redaktorky Lucie Stuchlíkové: „Pravidelně se budeme obracet na tři uchazeče o Hrad, kterým průzkumy stabilně přisuzují největší šanci na vítězství – na Petra Pavla, Andreje Babiše a Danuši Nerudovou. To je diskriminace a manipulace neuvěřitelného kalibru. A aby toho nebylo málo, tak je navíc ještě vyvíjen tlak na celkově nejkvalitnější kandidáty Pavla Fischera a Marka Hilšera, aby své hlasy postoupili těm kandidátům, nad kterými visí více či méně otazníků. Některých velmi zásadních.
Věřím tomu, že se nakonec stane to, co se má stát. Buď jsme připraveni se morálně a duchovně povznést a nebo jsme ještě nedosáhli dna, od kterého bychom se mohli odrazit a směřovat opět vzhůru.
P.S. Jsme v těžké době, ale představu, že voják (s vojačkou) je ideálním kandidátem na prezidenta nesdílím.
