To, co a hlavně jakým způsobem prezentují média, nahání opravdu strach. Což takhle to trochu změnit. Věřme, že v každém lidském tvorovi je ta dobrá stránka stejně silná jako ta špatná a že člověk chce být ze své podstaty dobrý,
ovšem životní okolnosti, do kterých se dostává, mu to najednou neumožňují. (Nejsem naivní. Prožila jsem čtyři náročné roky v JAR, a tak mám určitou představu jak se k sobě různá etnika vztahují a jak neúnavně hledají nejrůznější způsoby se domluvit.)
Média mají v této nastalé situaci mimořádnou možnost pomoci celé věci a ne jen donekonečna „parazitovat“ na lidském utrpení či prohlubovat strach a paniku. Přiznejme si otevřeně, nacházíme se v éře stěhování národů a snažme se tedy z ní vytěžovat i s vědomím, že se to nepodaří, to lepší.
Moje nynější představa je, že by měli být vybraní představitelé uprchlíků průběžně zváni do televizních či radiových pořadů s možností se autenticky prezentovat, a tím nám umožnit vytvářet si o nich a jejich budoucích plánech obrázek, takříkajíc z první ruky.
Snad bychom pro ně měli vytvořit i nějaké periodikum, kde bychom je informovali o naší kultuře a praktickém každodenním životě v České republice.
Během víkendových nepokojů v Bělé... jsem se přistihla, že začínám mít tendenci házet ty „nešťastníky“ do jednoho pytle a brát je jako nějakou indiferentní nebezpečnou masu, se kterou vlastně nechci mít nic společného. Takový postoj je ale i pro mne osobně nepřijatelný a hlavně je dlouhodobě neudržitelný.
V JAR jsem žila pod jednou střechou s černošskými rodinami ze dvou nesmiřitelných kmenů– Zulu a Khosa a společnou řeč jsme našli. Je ovšem nutné vytvořit situaci, kdy se rozhodneme, navzdory všem těm velkým těžkostem, které taková mezikulturní interakce přináší, si jeden druhého vážit, navzájem se respektovat. K tomu může ovšem docházet pouze na idividuální úrovni. Třeba ale i tím, že má člověk možnost vyslechnout životní příběh jednoho konkrétního člověka. A to média dokáží velmi dobře zprostředkovat.
