Mužská arogance a nadutost zastírající slabost v kombinaci s agresivitou, respektive permanentní oscilace mezi polohami „hrdina“ a zbabělec, jsou snad dostatečně přesvědčivými důkazy existence hluboké krize mužské identity.
tragikos choros 1labeArt
České muže vnímám, až na vzácné výjimky, jako osobnostně roztříštěné, prezentující se jako navzájem oddělené části, jež vedou samostatné, vnitřně zcela neprovázané a vůči svým blízkým často velmi zraňující, životy. Vypadá to, že dnešním nestabilním mužům chybí přesně to, co v minulosti drželo jejich identitu pohromadě.
Eva Hauserová se ve svém textu Jsou muži postradatelní? dotýká fenoménu všeobecné infantilizace. Tento jev (přesněji věčná adolescence), patrnější daleko více u mužů než u žen, je k nepřehlédnutí. Jen mi stále vrtá hlavou, co je jeho skutečnou příčinou.
Co brání mužům v dosažení zralosti? „Zamrzají“ snad na ranějších vývojových stádiích, protože nevědí jak se stát dospělými (obecně sdílená definice obsahu chybí), anebo jsou už tak pasívní, že nejsou vůbec s to se do fáze dospělosti propracovat?
Jedince po uši zabředlé v krizi mužské identity není podle odborníků těžké rozpoznat. Řadí se mezi ně všichni ti nevěrní manželé, zvláště politováníhodnou skupinu tvoří podle Roberta Wrighta (Morální zvíře) ´stárnoucí bohatí nebo vysoce postavení muži nahrazující své manželky novějšími modely´. Dále sem patří muži psychicky či fyzicky týrající své ženy a děti, permanentně nepřítomní otcové, chronicky podráždění šéfové, mladí manažeři ranaři, neupřímní a vykrucující se politici, firemní kývalové, lhostejní výchovní poradci a mnoho, mnoho dalších.
Jungiánskými analytickými psychology bylo prokázáno, že všem zmíněným mužům něco bytostného chybí. James Hillman popsal jejich frustraci (Klíč k duši) následovně: “Muž, který ztratil svého anděla, se stává démonem; a nepřítomnost, hněv a paralýza na pohovce, to všechno jsou symptomy duše, která hledá ztracené volání k něčemu jinému a neznámému. Kolísání otce mezi vztekem a apatií, stejně jako alergie a poruchy chování dětí a deprese a hořká zášť jeho ženy, tvoří součást vzoru, kteří všichni sdílejí – ne ´systém rodiny´, ale systém odtržené ekonomiky, který podporuje jejich společnou necitelnost tím, že dosazuje ´mít víc´ za ´poznat neznámé´.”
Eva Hauserová zmiňuje v souvislosti s muži život riskující vrhání se do dobrodružství, ale neodsuzuje takové konání, naopak. Já jsem dokonce přesvědčená, že naše společnost by měla přistupovat k potřebám mladých chlapců, kteří jsou teprve na cestě ke svému mužství, s větší vážností a respektem.
Jak vyplývá z četných studií zkoumajících život v armádách, většina mužů, přiznává, že výhradně mužské společenství, kterého byli součástí během vojenské služby, pro ně představovalo něco bytostně uspokojujícího. Tohoto objevu bych využila a výchovu chlapců v Čechách povinně zritualizovala.
Od čtrnácti do šestnácti by mládenci byli zasvěcování do tajů zralého mužství ve vybraných klášterech, (byla jsem poučena jedním válečným veteránem, že klášterní a vojenský výcvik jsou ve své náročnosti srovnatelné), další dva roky by kluci strávili mořeplavbou. Čtyřletá tvrdá výuka k dospělosti, s cílem radikální vnitřní proměny každého jedince, by byla završena holotropní zkušeností pod odborným dohledem.
Na závěr mi ještě dovolte citaci Rilkeho:
“Někdy muž vstane od večeře
a vyjde ze dveří a pokračuje dál,
jeho cíl je kostel někde na východě.
A děti se za něj pomodlí, jako by umřel.
A jiný muž zůstane v jeho domě,
a zemře tam, mezi nádobím a sklenicemi,
aby jeho děti odešly do světa
k témuž kostelu, na který on zapomněl.”
P.S. Všem hledačům doporučuji navštívit stránky Ligy Opravdových Mužů (http://web.ilom.cz/) a trapistického Kláštera Nový Dvůr (www.novydvur.cz)
