Prezidentem by měla být zralá, moudrá a charismatická osobnost s velkou životní zkušeností, nezpochybnitelná, pokud jde o její lidský rozměr, s darem naslouchat a hodnotit věci v co nejširších souvislostech a hlavně (a to je nejdůležitější), se schopností předjímat společenské důsledky svých postojů a rozhodnutí.
Takovéhle předpoklady jsem před časem zformulovala jako základní pro uchazeče na pozici Ředitel českého centra v zahraničí. Tehdy můj bývalý šéf zareagoval, že to je tak na prezidenta, že takové lidi nenajdeme. V roce 1996 jsem svůj popis víceméně zopakovala v odpověďi na otázku (anketa časopisu Xantypa), jaké kvality by měl mít budoucí senátor. Tehdy mi z toho vzešla čtyři konkrétní jména – Tomáš Halík, Jacques Rupnik, Ivo Mathé a můj táta.
Dnes před sebou vidím jediného člověka, který se blíží mým očekáváním. Je to Ivo Mathé, rektor AMU. Dvacet let sleduji z povzdálí jeho aktivity, konzistentnost výstupů, potřebný nadhled i určitou rezervovanost. Jsem přesvědčena o Mathého mimořádném potenciálu stát se integrujícím elementem české politické scény. Dokonce věřím, že v čele s ním by mohla naše infantilní společnost trochu dospět a přibrzdit tak rozmáhající se uvolňování sdílené společenské úzkosti a frustrace formou kolektivního násilí.
V Česku neznám člověka, přemýšlím-li o budoucím prezidentovi, v němž by se propojovaly tak vzácně vyváženě osobnostní předpokady s profesní kvalifikací. Ivo Mathé se celoživotně pohybuje (desetiletí na nejvyšších pozicích) ve veřejnoprávním prostoru, pracovně spajatý s uměleckou sférou a mladou generací, odjakživa základními zdroji společenské obnovy. Navíc, bez vrozené empatie by člověk v takových kruzích nikdy neobstál.
Uzákonění přímé volby prezidenta vnímám v této složité době jako první zásadní pokus o spřetrhání dnes již zcela nevyhovujících mocensko-politických vazeb a uskupení, kdy se k moci dostávají (vysílaní stranami) stále titíž lidé – osobnostně přezrálí či nedozrálí jedinci, lidé špatné pověsti či pragmatičtí ekonomové. Všechny spojuje jediné, nezkrotná touha po moci jako důsledek vážného problému s vlastní identitou.
Naléhavá potřeba snížit (na ještě snesitelnou úroveň) míru všudypřítomné nejistoty způsobené prohlubujícím se společenským chaosem, zamlžuje lidem vidění a nutí je k rozhodnutím s nedozírnými důsledky.
Přestaňme se už konečně léčit stále většími dávkami toho, co naše strádání způsobuje a dejme napříště důvěru člověku, který pro své nové poslání přirozeně dozrál.
