Reakce na článek Finanční krize nás ničí, nemáme ani na myčku nádobí, brečí bankéři. “Peníze nejvyšším darem. Kdybych mluvil jazyky lidskými a andělskými, ale peníze bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale peníze bych neměl, nic nejsem…A tak zůstává víra, naděje, peníze – ale největší z té trojice jsou peníze.” (Parafráze Prvního listu Korintským – Láska nejvyšším darem - slovo láska je nahrazeno slovem peníze, z knihy Charlese Handyho HLAD DUCHA)
FUCKED UPlabeArt
Pro mne osobně peníze neznamenají nejdůležitější věc na světě a nejsou pro mne ani kritériem úspěchu. Materiální bohatství není cílem ničeho, čím se ve svém životě zabývám. Řídím se pravidlem marketingového experta Philipa Kotlera: “Cílem není dosahovat zisků jako takových, ale dosahovat jich jako vedlejších produktů své dobré práce” a v podstatě rezonuji i s úvahou psychologa Allporta: “Kdyby každý pracoval tak tvrdě jak jen dovede, a kdyby si každý bral pouze minimální finanční odměnu na pokrytí potřeb své rodiny, zbylo by právě dost bohatství, aby vystačilo pro všechny.”
Na rozdíl od šéfa komunikace a marketingu Euro Pacific Capital, Andrew Schiffa, pro mne představa uskromnění se nepředstavuje agonizující noční můru, vmanévrovávající mne do role oběti.
Z vlastního rozhodnutí jsem již před léty (2003) nastoupila cestu postupného utlumování svých životních potřeb doprovázeného výrazným snižováním životních nákladů. Takže nějaké “lyžovačky v luxusních horských střediscích, byt s pokoji pro hosty, či početný vozový park” mě neoslovují stejně jako mi neříká nic zbohatlý jedinec, jehož identita je založena na nekřesťanském plýtvání, marnivém a nekonečném předvádění se a na čím dál agresivnějším soutěžení se všemi ostatními jedinci.
Spouštěčem i katalyzátorem změny mého životního pojetí byl krach manželství (1994) s relativně bohatým člověkem. Rozvod mě katapultoval o několik společenských pater níže (odkud jsem vzešla), kde jsem se nerušeně a opakovaně mohla zabývat úvahami, co se to vlastně stalo, kdo vůbec jsem a jak se svým dalším životem naložím. Jednoduše řečeno, ocitla jsem se v situaci, která mě donutila reorganizovat svůj život na vyšší úroveň.
V závěrečné fázi dost bolestné autopsychoanalýzy (trvající cca 10 let) mi najednou věci v Česku přestaly dávat smysl. Dokončila jsem dva své rukopisy, jeden o neúspěšném hledání lásky, druhý o neúspěšném hledání místa ve společnosti. U vydavatelů jsem neuspěla. Dům, do jehož architektury jsem zakomponovala své archetypální potřeby – hledání lásky, Boha, touhu strávit část života u oceánu, jsem prodala. Peníze rozdělila mezi sebe a své dvě dospělé dcery, zbytek věcí náskládala do čtyř papírových krabic pod postel u babičky a s milovanou knížkou Stařec a moře zmizela (45 let stará), podle všech a proti všem, na africkém kontinentě. (Pokračování mého životního příběhu – Google - Magdalena Westman Psychoterapie v kontextu kultur).
"Lidé, kteří nemají peníze, tomu nemohou rozumět," řekl agentuře Alan Dugash z z účetní firmy Marks Paneth & Shron, která se sama specializuje na finanční plánování. "Já mám tři děti na soukromé škole. To je mám jako vzít pryč? To přece nejde!" stěžoval si.
Všechno jde, když člověk přehodnotí a přestane sám sebe vidět na vrcholu toho pomyslného společenského žebříku, na který se v potu tváře vyškrábal a ze kterého, zdá se mu, najednou pohlavě letí přímo na sklanaté útesy. Pokud si dotyčný uvědomí, že ego musí mnohokrát zemřít než se narodí self (to opravdové, vnitřní já) a že každá malá (obrazná) smrt je ritem přechodu do plnějšího života, opustí ho ten fatální strach, že změna rovná se absolutní smrt.
Kdo nedokázal včas rozpoznat kolaps celé západní kulturní tradice, která vsadila klín mezi ducha a tělo, mezi já a svět (Sam Keen VOICES AND VISIONS), kdo tvrdošíjně přehlíží, že po dlouhou dobu akceptované společenské vzorce se rozpadají na všech frontách a že žádné ostrůvky oázy sestup do chaosu nevytváří, ten se bude propadat stále hlouběji do beznaděje, bude se psychicky rozkládat. Chaos zúskostňuje, ztrátu hranic doprovází zuřivá zlost, zmatek a panika.
Ti izolovaní zoufalí lidé, s velmi malým smyslem pro společnost jako celek, o kterých je tu řeč, si vypěstovali těžkou závislost na materiálním světě, na penězích, které jim umožňují kupovat si věci, zkušenosti a dokonce i vztahy. Žijí v iluzi, že čím více peněz budou mít, tím více si budou moci koupit a o to šťastnější budou. Mezi materiální prosperitu a vnitřní rovnováhu pramenící z pocitu smysluplného života rovnítko nevtěsnají. Pokud se okamžitě nerozhodnou podstoupit tvrdou kauzální léčbu a přimout omezení z ní vyplývající, pak jejich šance na uzdravení jsou mizivé.
Jak poznáme všechny ty další nešťastníky podobající se “hrdinům” ze zmíněného článku?
Projevují se typem chování, které se jakoby nedá zastavit, stále dokola se opakuje, neakceptuje sestupné trendy nebo vzdání toho, co má, netoleruje pokles ve zboží a službách. Ti všichni se nechali svést na zcestí falešnými lákadly jistoty. Konzumní společnost jejímž konečným cílem je nejen produkce a konzumace, ale hlavně jejich nekonečný a hektický růst dělá z lidí psychiatrické případy.
Sebelepší psychoterapeut ovšem již neskoriguje to množství patologie, které kapitalistický systém k dnešnímu dni vygeneroval a nakumuloval, takže pomáhá-li pacientovi (ne klientovi) přizpůsobit se těžce nemocné společnosti tak, aby v ní mohl fungovat, směruje ho prakticky jen od nemoci k nemoci. A přitom právě dobrý psychoterapeut může člověku přinejmenším pomoci vymanit se z umrtvujícího bludného kruhu.
Pokud se následně rozhodneme vzít odpovědnost za vlastní transfromaci do svých rukou, přestaneme se najednou tolik bát ztráty těch pomyslných opěrných bodů. Postupem času se z nás stanou tvořivější a dospělejší lidé vědomi si svých limitů, ale zároveň dostatečně silní na to, nenechat se už strhnout “hlavním proudem” řítícím se do záhuby. Takových lidí je dnes třeba.
Jestli je ještě nějaká šance na obnovu, pak se budoucí elitou, která dopomůže k zásadní změně hodnot a politických i ekonomických struktur, musejí stát vysoce inteligentní a vysoce citlivé lidské bytosti, jejichž řídícím orgánem je srdce a nejerotogennější zónou duch.
Měli bychom si možná připomenout, slovy Josepha Cambella, že “pod sluncem je toho hrozně málo nového a že existuje nějaká nevyhnutelnost vzedmutí revolučních změn”, situace, ve které se právě nacházíme.
Změny zasáhnou se vší pravděpodobností (ne jen tak kosmeticky, jak jsme toho právě svědky) také všechny ty beznadějně anachronické vzdělávací systémy. Možná tedy, že bankéřům neschopným nadále platit svým dětem vysoké školné na prestižních privátních školách, odpadne problém dříve než se nadějí.
Tomu, kdo uvázl v newyorském bytě o rozměrech 111 metrů čtverečních a chtěl by, aby každé z jeho dětí mělo svůj pokoj. Tři, raději čtyři ložnice. Tomu, kdo nemá myčku a musí všechno mýt v ruce, tomu mohu obratem poslat svůj projekt Archinovace s pracovním názvem From Bauhaus to Our House.
.
.
.
