Adieu CA, pár vzpomínek

V poslanecké kanceláři jsem se moc neohřála. Než jsem stačila projevit schopnosti válečného stratéga jako jedna z asistentek předsedy parlamentní komise pro odsun sovětských vojsk z Československé republiky Michaela Kocába, bylo po všem.

Copyright ART PRODUCTION K., a.s.DESIGN JAN ŠAFRATA

S armádní generalitou a členy parlamentní komise pro odsun sovětských vojsk nastupuji jednoho památného dne na letišti ve Kbelích do vojenského letounu Československé armády. Z jakých důvodů bylo pilotování svěřeno mistrovi sportovní akrobacie Petru Jirmusovi, o tom jsem tehdy mohla pouze spekulovat. Stolková úprava (z ruského stoličnaja) a uniformovaní muži mne nenechali na pochybách, že se bude pít, zpívat a možná i tancovat. Sama sebe si uvědomuji až třesoucí se zimou ve Sliači na letišti, pohnutě sledující salutování všech na všechny strany a dramaturgicky precizně zvládnutý odlet více než desítky sovětských vrtulníků.
Vojenské hlídky pochodující kolem našeho domu v Mladé Boleslavi. Od kasáren k sovětskému velitelství a zpět. Ve dne v noci. Někdy tak dětské jakoby nevinnost zračící tváře sovětských vojáků. Kdosi s náušnicí v uchu přehazuje přes má zimou ztuhlá ramena džínovou bundu. “Pavel Dostál, moje ségra”, upřesňuje Michael, čímž definitivně přetíná romantizování mých vzpomínek na sovětskou okupační armádu.

Pro připravovanou všelidovou slavnost - Adieu CA, konanou na počest úspěšného odsunu sovětských vojsk z Československé republiky, jsem byla pověřena v rámci Art Production K zajistit účast nějaké významné zahraniční hvězdy - Phil Collins, Sting, Bob Dylan, Carlos Santana, David Bowie, Paul Mac Cartney, Paul Simon, Peter Gabriel, Frank Zappa apod. Faxovala jsem si s Philem Collinsem. Dostala jsem se na něj přes kmotru jednoho z jeho dětí, americkou producentku Meagan Tylor. Kromě pěkného prasátka, které mi namaloval, psal, že se do Prahy chystá a těší, že mu o ní hodně vyprávěl jeho přítel princ Charles. Zajímalo ho všechno o Michaelovi a o souvislostech, ve kterých by se v případě své účasti na projektu Adieu CA ocitl. Na čas se odmlčel. Pak zafaxoval, že to bohužel nevyjde. Meagan mi ve stejný den vyčinila, že jsem Michaela příliš vychválila, že se Phil zalekl, aby jím nebyl zastíněn. Paralelně jsem kontaktovala další umělce. Reagovali pozitivně, ale šibeniční termín všechno hatil. Reálně připadal v úvahu Paul Simon. S panem Hegeduesem, maďarským agentem a manažerem pro východní Evropu jsem se nedomluvila i když Paul Simon do Prahy v uvedeném termínu směřoval.

Hudební génius Frank Zappa nabídku přijal. "Státnického přijetí" jako při jeho první návštěvě se mu ale nedostalo. Krátce před půlnocí jsem s hudebníkem Oskarem Petrem vyzvedávala na liduprázdném Ruzyňském letišti Franka, jeho ženu Gail a španělského bodyguarda. Vysvětlila jsem, že poslední informace, kterou fanoušci dostali o  jejich příletu z rádia, zněla bohužel až na druhý den ráno. Cestou do hotelu Forum jsem věcně oznámila, že budu koordinovat veškerý Frankův program. On se přátelsky pousmál, Gail byla ve střehu a španělský bodyguard konal svou povinnost. Vtěsnat do několika málo dnů Frankova pobytu v Praze co nejvíce setkání s vládními činiteli, jak si přál, a přitom zajistit dostatek mediálního prostoru pro společnou prezentaci Adieu CA, nebylo snadné. Naplánované schůzky s politiky se ovšem “z neznámých důvodů” rušily nebo byly poněkud rozpačité. Ta nejméně vydařená proběhla s kancléřem Karlem Swarzenbergem. Rozhovor se ubíral od počátku pouze ke konci. Cítila jsem potřebu do něj vpadnout: “Ještě tu silnou kávu, pane kancléři, kdybyste mě nechal dopít”.
Většinu koncertu Adieu CA jsme s Frankem, Gail a španělským bodyguardem strávili v šatně Sportovní haly. Pouze když byl Frank na scéně s Pražským výběrem, byla jsem v hledišti. Zmáhala mě únava. “Dej jí masáž”, vyzval Frank svého španělského bodyguarda. “Ne, děkuju Franku, ať ji dá tobě, ty jsi nemocnej”, bránila jsem se v domnění, že bych se snad musela svléknout. “Ty to teď potřebuješ víc než já, zkus to Magdaleno”, trval Frank na svém. Španělsko u mne zabodovalo jako nikdy před tím.
Následující den ráno jsem dostala pokyn od Michaela neprodleně dojednat s Paulem Simonem podmínky pro vystupování Pražského výběru jako Simonovy předkapely. Michael z toho nadšený nebyl, ale Paul Simon údajně kontaktoval prezidenta Havla a poprosil ho, aby Michaelovi vysvětlil, jak důležitá je vzájemná solidarita umělců. Připomněl své vystoupení v Praze, na koncertě S.O.S. Racism. Zavolala jsem do hotelu Intercontinental a začala s Paulem Simonem vyjednávat. Šlo to ztěžka. Navrhla jsem, že za ním doběhnu věci doladit. Nenamítal. Když mě recepční spojil s jeho pokojem a já ho informovala, že jsem právě dorazila, promoklá na kost, rozhodl, že osobní setkání nebude nutné.
Vzala jsem si taxíka a pospíchala za Frankem, abychom nezmeškali živý televizní vstup. Cestou jsem se ho ptala, co si myslí o Paulu Simonovi a celé té hurá akci. “Nic dobrýho. Ze strany Paula Simona je to jen chladná kalkulace. Viděl včerejší úspěch tvého bratra a chtěl ho využít pro sebe. Když nevěděl přesně do čeho jde, tak velkou odvahu neměl. Je to zneužití”. Z Frankova hodnocení Paula Simona jsem nabyla dojmu, že hodnotové světy obou umělců jsou nekonečně vzdálené a že budu mít problém vzít s sebou večer Franka na koncert.

Čeští uvaděči mě pustili s vysvětlením, bez vstupenky. Americká ochranka mi zastoupila cestu. Objasnit, kdo jsem, pomohl americký podnikatel Peter Magurean III. Proběhla jsem na plochu, abych viděla ten průšvih, ke kterému se schylovalo. Paul Simon vystupoval s velkým big bandem a předváděl okázalou show. Z Pražského výběru udělal chudé příbuzné.

Oskar Petr byl vždycky tam, kde se NĚCO dělo. Stále mě ponoukal, abych pozvala Paula Simona po koncertě na panáka. Měla jsem ho za celý den tak akorát dost. Už jsem se s ním netoužila potkat. Oskar hodně naléhal. “Ale jó, to bude zajímavý. A je tady se svojí novou girl friend Edie Brickell. Tu přece znáš”. Zastříhala jsem ušima, protože tahle zpěvačka s kapelou New Bohemians, mě chytila za srdce  při mé první návštěvě USA. Nekonečně dlouho jsem na Paula čekala u východu z VIP prostor. Zdálo se, že už je pryč. Najednou do naprosté tmy majestátně vykročil malý křehký mužík s velkými černými brýlemi. “Hi Paul, já jsem ta Magdalena, z dnešního rána. I když jednání s tebou bylo velmi komplikované, přece jen bych tě ráda pozvala na drink do nejkrásnějšího baru v Praze”. Paul mě chvíli zaměřoval v té své dvojnásobné temnotě a pak se omluvil, “to nepůjde, mám tady s sebou několik významných přátel z Ameriky a z Anglie a oni čekají, že se jim teď budu věnovat”. S plným pochopením jsem se rozloučila a odkráčela středem bez... “Magda, Magda, vyzvedni nás za dvacet minut v hotelu”. Simonův bodyguard, který mě před koncertem málem seřezal, se na mne pro změnu libě usmíval a prosil, abych mu pomohla vytlačovat všechny novináře, fotografy a jiné lidi, kteří by se chtěli dostat do přílišné blízkosti hvězd. Bylo mi trapně, poněvadž se jednalo především o mé kamarády. Nesmlouvavě jsem je odháněla a sama jakoby nezaslouženě trůnila uprostřed všeho, co se zdálo být tak atraktivní a co by třeba tehdy Rostislav Sarvaš dokázal zúročit podstatně lépe než já. Paul Simon usedl do čela velkého stolu. Po levé ruce měl Edie Brickell a po pravé mne. Nebyla jsem s to rozvinout s ním nějaký hlubší rozhovor. Klouzali jsme po povrchu. S druhým sousedem jsem se cítila volněji. Zajímal se o skladatelskou činnost Michaela a já se ho v té souvislosti dotazovala na možnosti týkající se prosazení v Americe. Pozorně naslouchal a snažil se pomoci radou. Povídali jsme si spolu do pozdních ranních hodin. O všem. Krásný neznámý mi za čas vypadl z hlavy. Po létech jsem zjistila, že jsem měla tu čest se na okamžik zastavit s dnes již zesnulým americkým filmovým skladatelem, Michaelem Kamenem.
Další den došlo k malému velkému nedorozumění s Gail. Telefonicky mi oznámila, že Frankovi domluvila na odpoledne ještě nějaké speciální natáčení s rakouským televizním štábem, který nás po celou dobu provázel. To nepřipadalo v úvahu, protože na stejný čas byl domluvený živý vstup do vysílání České televize.
Poslední večer s Frankem skončil fiaskem. Pozvaní vládní činitelé na slavnostní večeři nedorazili. Frank nenatočil s rakouským štábem, co potřeboval. A já se oklikou dozvěděla, že Gail mě viní ze zničení Frankovy kandidatury na prezidenta USA. Frank upadl do hluboké deprese a nedokázal ho z ní dostat ani Michael ani kytarista a skladatel Michal Pavlíček ani animátor Jiří Barta ani ostatní milí umělci a přátelé, kteří se s ním přijeli na kolodějský zámek rozloučit.
Po večeři se Frank sám dlouho procházel zámeckou zahradou. Pak se posadil ve vstupní hale a nepřítomně kouřil jednu cigaretu za druhou. Dlouho jsem ho pozorovala a pak se zeptala, kdy musí být ráno na letišti. Upřel na mne rezignovaný pohled a odpověděl: “Nine o´clock”. Pro můj plán tedy nezbývalo mnoho času. Věděla jsem jen, že na sobě nemohu nechat odpovědnost za zničenou prezidentskou kandidaturu. “Co říkáš tomu,Franku, že to, co si chtěl natočit dnes, natočíme zítra ráno, v sedm hodin, v tvém hotelovém pokoji”. Frank mi chtěl věřit, ale nevěřil.
Richard Wagner, ekonomický poradce prezidenta Havla nebral Frankovi celý den telefon. Mně ho vzal těsně před půlnocí. Musela jsem pana Wagnera hodně přemlouvat, aby dostál slibu, který Frankovi dal a dostavil se na ranní natáčení. Rakouský televizní štáb jsem zastihla na cestě domů kolem druhé hodiny ranní. Bez problému se obrátil a pokračoval směr Praha. Jeden z našich nejlepších anglických překladatelů Michal Staša odolával mému prozvánění příliš dlouho. Začala jsem ztrácet nervy. Nakonec telefon zvedl. Kolem třetí hodiny ranní. Vynadal mi, co se do mne vešlo a před sedmou byl nastoupený v hotelu Forum jako všichni ostatní. Zavedla jsem "svůj štáb" do Frankova pokoje. Frank byl spokojený a ke mně maximálně ohleduplný. “Musíš být mrtvá, Magdaleno. Vlez si do mojí postele. Přinesu ti kafe a můžeš si trochu odpočinout”. Lákavá nabídka, ale já chtěla vidět, co se bude dít. Sedla jsem si na zem a čekala až se rozsvítí světla a spustí kamera. Pan Wagner nasadil němou tvář a jedinou tušenou odpovědí tvrdošíjně vysílanou na Frankovy opakované otázky politického charakteru bylo, před kamerou za kamerou nesmí nikdo stát nebo nebudu hrát. S poděkováním a finančním vyrovnáním jsem pány vyprovodila z hotelu. Richarda Wagnera usadila do taxíku a podala mu ruku na rozloučenou. “Magdaleno, mám o vás obavy. Buďte na sebe opatrná a nepouštějte se do velkého mezinárodního byznysu. Věřte, že vím o čem mluvím”. Nejvyšší čas doprovodit Franka a Gail na letiště.

Čas loučení naštěstí nezmeškal ani Michael. Frank toho mnoho nenamluvil, ale ujistil nás, že se bude moc těšit až přijedeme do Los Angeles. Bylo mi líto, že všechno nedopadlo podle jeho očekávání, snad jen setkání s českým fan klubem se vydařilo skvěle. Snažila jsem se pro Franka udělat první poslední, ale... Když mě políbil na krk a zašeptal “I love you”, cítila jsem, že mé nasazení ocenil.

(Upravený výňatek z nepublikovaného textu Hladce Obrace Nahodit Sejmout, více na www.labea.cz)