Umění propagandy - Plastic People, rok 1976

Při zkoumání starých novinových článků z dob národního socialismu, národní fronty, lidové demokracie, socialismu, socialismu s lidskou tváří, normalizace, rozvinutého socialismu, nejsme jako oniismu, rozbití republiky, tunelismu a konečně dluhismu, jsem našel nádherné perly, se kterýma stojí za to vytáhnout je z šera historie a ukázat, jak jsme byli blbí. Napsal bych, že bych byl rád, kdybychom se z této propagandy dokázali poučit. Bohužel, jsem skeptik. Vím, že je vše ztraceno. Jsme hloupí a nepoučitelní. Ale i kdyby jen jeden jediný prohlédl umění státní propagandy, stálo by to za to. Nebo ne?

V roce 1976 jsme žili v normalizované společnosti. Z pohledu vládnoucí strany fungovalo vše a překonávaly se těžkosti způsobené nemnoha výtržníky, z pohledu občana nefungovalo nic. Ale občan mlčel, kýval, volil a držel hubu a krok. Občan po té hubě škaredě dostal 8 let zpátky a velice dobře si to pamatoval.

V této situaci měla Státní bezpečnost volné ruce. Prakticky neměli do čeho píchnout, a tak zbyl čas zaměřit se i na detaily, které vyčnívaly z šedivé řady normalizovaného socialismu Gustáva Husáka. Rok po jeho nástupu na hrad českých králů, poté, co odstavil nemocného pseudohrdinu Pražského jara, prezidenta Svobodu, se Státní bezpečnost zaměřila na poměrně neškodnou skupinku lidí, kteří produkovali hudbu s texty, které nezněly normalizátorům dobře. Navíc tak činili bez požehnání komunistických úřadů. A to mohlo být nebezpečné.

Státní bezpečnost netušila, jakou reakci spustí stíháním muzikantů za to, že ve svých produkcích používali slova, jako "hovno". Statisíce občanů, zahnaných do skupiny občanů druhé kategorie, vyhozených z práce, bez možnosti tvořit a pracovat ve svých původních profesích, pochopilo, že tady nejde o pár vulgárních slov. Režim se pokoušel zrušit další skupinku, která jim nezapadala do scénáře.

Státní bezpečnost provedla akci, reakcí byl vznik Charty 77. Ať si o ní myslíte cokoliv, zajímavé bylo, jak o Plastic People referoval tehdejší tisk.

Tehdejší totalitní specialitou bylo, že tisk mohl o komkoliv napsat kdejakou lež. Nezávislá média neexistovala. A tak se míchaly lži spolu s polopravdou a pravdou. Ať se napsalo cokoliv, postižení neměli možnost reakce. Nepřipomíná vám to něco?

Tak pojďme. Jaro 1976, sedíte na pláži Vranovské přehrady, což je nejjižnější místo, kde můžete číst svůj oblíbený tisk. Do Rakouska můžete jen na devizový příslib (pokud vám úřady dovolí vlastnit pas), a na Balatonu je sice tisk zajímavý, ale přece jenom maďarštinu u nás neovládal každý.

Rudé právo, 8. 4. 1976:
Zbytečná starost
Některé západní sdělovací prostředky jsou neúnavné ve vymýšlení různých pomluv a výmyslů na adresu socialistického Československa. V posledních dnech přinesly zprávy, že u nás byly zatčeny nejméně dvě desítky "opozičních umělců", mezi nimiž jsou hudebníci, skladatelé, básníci, malíři a výtvarní umělci. Prostě v československé kultuře prý vládne bezuzdný teror.
Jako v ostatních případech i zde svým čtenářům a posluchačům předkládají fakta notně přitažená za vlasy. V uplynulých 14 dnech bylo u nás skutečně zajištěno několik mladých lidí. Ovšem 33 nebo 34 let je již věkem, kdy člověk může sám zcela odpovědně posuzovat své činy. Tito lidé, kteří několikrát změnili zaměstnání a vyhýbali se poctivé práci, se v řadě míst dopouštěli výtržností a dalších trestných činů. Jako členové malých beatových skupin, které před několika lety naprosto propadly při kvalifikační zkoušce, organizovali podvodně veřejná vystoupení, která se zvrhla v orgie a výtržnosti, narušující klid a pořádek v městech a obcích.
Příznačný je nejen vzhled těchto "umělců", ale též názvy jejich souborů. Plastičtí lidé z vesmíru a DG 307. Každý lékař a zdravotní sestra ví, že to druhé vlastně znamená diagnózu: Neurotické potíže vlivem nepříznivých okolností. Řada "umělců" již má za sebou soudní tresty, většina prošla psychiatrickým léčením v důsledku nadměrného požívání drog, jiní byli za různé přestupky i několikrát peněžitě pokutováni.Byla zde několikaletá snaha na ně preventivně výchovně působit. Přesto si nedali říci.
Možná, že na Západě se považuje za umění i hudební sólo na hoblík, třískání na činely spojené dámskou podprsenkou, tlučení na výfuk auta nebo štípání dříví a házení polínek mezi většinou mladistvé obecenstvo. Prý se tomu říká třetí hudební kultura. My o ni u nás nestojíme. Ani o to, aby se někdo před mládeží předváděl s bezduchými texty hemžícími se vulgarismy a nabádáním k činům, které se příčí našim zákonům. Není proto divu, že se nad takovou činností vážně pozastavila řada národních výborů i organizací SSM.
Na Západě mohou své zbytečné starosti pustit za hlavu. Proti skutečným umělcům a pracovníkům široké kulturní fronty se u nás žádné útoky nevedou. Jak to mnozí z nich sami mnohokrát zdůraznili, jsou pevnou součástí socialistické společnosti i našeho lidu. Ti, pro které je však hudba a zpěv - obojí navíc pochybných kvalit - pouze průhledným pláštíkem k soustavnému porušování zákonů, musejí se ze svých činů odpovídat. A to, jak dobře z mnoha vlastních zkušeností znají pánové na Západě, platí nejen v socialistickém Československu, ale kdekoliv na světě.
(jh)

Práce, 8. 4. 1976:
Pomlouvačná kampaň západních sdělovacích prostředků - Pořádek si rozvracet nedáme
V těchto dnech, kdy naše socialistická společnost s hrdostí bilancuje výsledky pětiletého období od XIV. sjezdu KSČ a klade si k XV. sjezdu ještě náročnější cíle, rozpoutaly některé západní sdělovací prostředky proti Československu pomlouvačnou kampaň. Naše úspěchy jsou jim trnem v oku, neboť nevyšla žádná z předpovědí, že se v ČSSR nepodaří zlepšit situaci vzniklou v krizových letech. Proto museli západní "informátoři" sáhnout ke lžím a výmyslům, aby odpoutali pozornost od problémů, kterých mají víc než dost.
V posledních dnech přinesly západní listy zprávu, že v Československu bylo zatčeno 20 významných umělců, skladatelů, básníků, malířů, zpěváků apod. Jak jsme se informovali, jedná se o promyšlený výmysl, který se nezakládá na pravdě.
Zadrženo a dáno do vazby bylo v posledních dnech několik mladých lidí, kteří se dopustili na různých místech republiky výtržností a dalších trestných činů. Jedná se o narušené osoby, požívající drogy, omamné látky a nadměrné množství alkoholu.
Jejich "hudební skupiny" pořádaly převážně po vesnicích od roku 1971 "koncerty", které se zvrhávaly v orgie a hrubá narušení veřejného pořádku. Na tuto skutečnost byly upozorněny národními výbory, společenskými organizacemi, občany samy bezpečností orgány. Ty pak proti organizátorům těchto srazů několikrát zakročily. Ani opakované pokuty však nepomohly. "Skupiny" totiž neměly oprávnění vystupovat, protože při kvalifikačních zkouškách před odbornou porotou neprošly. Snažily se to proto obejít tím, že neoprávněně vystupovaly pod hlavičkou SSM a jiných organizací. Ty také, když to zjistily, tyto samozvané "umělce" jednoznačně odsoudily, jak tomu bylo např. ve Zruči nad Sázavou.
Při většině z jejich 22 "vystoupení" musela zasahovat VB. Mezi zadrženými je např. absolvent filozofické fakulty, bývalý kněz a dále převážně zkrachovalí studenti, někteří bez pracovního poměru. Jedná se o narkomany, kteří se v minulosti podrobili psychiatrickému léčení a byli za výtržnosti víckrát trestáni.
Nejen z vystoupení samých, ale i z fotografií, filmu a vulgárních textů, které u nich byly nalezeny, jsme se mohli přesvědčit, že tyto "hudební skupiny" nemají s kulturou naprosto nic společného. Jako nástrojů používali tito "umělci" vše, co dělá pokud možno největší rámus, např. starý výfuk od automobilu, železné tyče apod.
Proti takovým elementům se brání každá společnost. Protože preventivní opatření nepomohla, shledáváme zásah bezpečnostních orgánů jako naprosto správný a v souladu se zájmy poctivých lidí. Západním sdělovacím prostředkům to opět jednou nevyšlo. Nebo snad jim u nich na veřejném pořádku vůbec nezáleží?
V. Růžička

Svoboda, 8. 4. 1976:
Pomlouvačná kampaň proti ČSSR
V posledních dnech uveřejnily některé západní listy zprávy, že v ČSSR bylo zatčeno 20 "opozičních" umělců, mezi nimiž jsou spisovatelé, básníci, výtvarníci a hudebníci.
Není to poprvé, co se na Západě hrubým způsobem překrucují skutečné události v Československu. Je tomu tak i v tomto případě. Veřejná bezpečnost vzala v uplynulých čtrnácti dnech do vazby několik mladých lidí pro trestné činy výtržnictví a některé další. Byli to členové "hudebních skupin", kteří od roku 1971 pořádali převážně na venkově různá "vystoupení", při nichž docházelo k výtržnostem. Většina z nich byla již v minulosti trestána a mnozí prošli psychiatrickým léčením. Téměř všichni holdovali drogám, omamným látkám a alkoholu. Žádná ze skupin nesplnila podmínky kvalifikačních zkoušek v roce 1971 ani později a neměla tudíž žádné oprávnění veřejně vystupovat.
Ostatně jejich produkce neměla s kulturou vůbec nic společného, jak se dnes mohli novináři přesvědčit na ukázkách textů jejich písní a na filmu, který si tito "muzikanti" sami natočili. Několik zkrachovaných vysokoškoláků, jeden absolvent filozofické fakulty, bývalý kněz, individua měnící zaměstnání se snažili zaujmout jen primitivní vulgárností.
Veřejná bezpečnost zasahovala při mnohých z jejich 22 "vystoupení". Ukládala peněžní pokuty a snažila se o preventivní varování. Protože však nadále docházelo k výtržnostem, škodám na zařízení, narkomanii atd., tedy k zjevnému a opakovanému porušování platných čs. zákonů, musela přistoupit k represívním opatřením. Rozruch a pomlouvačná kampaň západních listů je o to absurdnější, že je dobře známo, že proti podobným extravagantním skupinám, narušujícím pořádek, se postupuje i v kapitalistických zemích a mnohem tvrději.

Večerní Praha, 8. 4. 1976:

Tonoucí se stébla chytá.

Novinářské "kachny" na Západě se vyskytují často. Ve snaze pošpinit socialismus využívají i deklasovaných živlů.

Včera večer v televizi a v dnešním ranním tisku jsme se dozvěděli o prapodivné tzv. "umělecké činnosti" několika lidí, kteří se živili vystupováním v malých beatových skupinách. Jejich účinkování nemělo ovšem nic společného s uměním. Však také nedokázali ani složit kvalifikační zkoušky a určité stopy hudebního vzdělání vykazoval pouze jeden, který jen krátkou dobu studoval na konzervatoři. Jejich hudební večery skončily výtržnostmi, vulgaritou a protizákonnými činy.
Lidé, kteří se vyhýbají poctivé práci, nemohou mít zelenou. Proti takovým výtržníkům by zakročili v každé zemi. Buržoazní sdělovací prostředky však ztropily povyk o útlaku umělců v ČSSR. Poplach okolo těchto lidé svědčí o jednom: bere-li dějinný vývoj západní propagandě argumenty ve prospěch buržoazního systému, chytá se i stébla - byť to byla činnost asociálních živlů. Zač tedy stojí?
vp

V Praze dne 12. 6. 1976
Milý Heinrichu Bölle,
30. srpna začne v Praze kuriózní a v novodobých dějinách naší země zcela ojedinělý proces, čtrnáct mladých lidí stane před soudem nikoli za své politické názory, aktivity či ambice, ale - možno-li to tak říci - prostě za svůj vztah ke světu. Tito lidé, kteří vytvářejí svou hudební a slovesnou tvorbou jakýsi zvláštní český typ undergroundové kultury, se dopustili totiž toho "zločinu, že se pokoušeli svými skladbami vyzpívat svůj odpor k etablovaným hodnotám světa, v němž žijí, k jeho pokrytecké morálce, k životní uniformitě, k byrokratické tuposti a ke konzumnímu způsobu života. Odmítli přijmout různá lákadla, jimiž si je chtěl současný establishment koupit, a odvážili se ve světě všeobecného přizpůsobování a přetvářky být sami sebou a své životní pocity realizovat svou tvorbou. To všechno ovšem v žalobě není: v ní se mluví pouze o údajném "výtržnictví", které mělo spočívat v tom, že v některých jejich textech se vyskytovala tak zvaná neslušná slova, což prý mělo kohosi pohoršovat. Nesmyslnost tohoto formálního obvinění dokládá mimo jiné fakt, že jde o hudební skupiny, které nevystupovaly veřejně - ta možnost jim byla už dávno odepřena - ale jen na soukromých (a přitom legálně povolených!) oslavách, kam zvaly pouze své příznivce a přátele. Za toto směšné obvinění jim ovšem hrozí vysoké tresty nepodmíněného vězení. Tuto hrozbu ještě zesiluje okolnost, že někteří z přátel obžalovaných - tři mladí dělníci - byli nedávno v Plzni odsouzeni v první instanci k tvrdým nepodmíněným trestům jen za to, že pomohli pražským obžalovaným jedno vystoupení uspořádat. Varuje i sama forma a průběh plzeňského procesu, při němž byla například zcela bezdůvodně vyloučena veřejnost.
Je paradoxní, že rok po helsinské konferenci a po několika letech všestranného upevňování své moci cítí se být současný československý režim ohrožen lidmi, privátně zpívajícími písničky, kterým dokonce ani sám nepřisuzuje nepřátelský politický obsah. Co může následovat, projde-li tato věc bez zájmu a bez pozornosti? Koho všeho a za co všechno bude možné potom stíhat?
Už mnohokrát jste projevil starost o osud československé kultury, už mnohokrát se Váš hlas pozvedl na obranu všech, kdož jsou v Československu perzekuováni za své názory, postoje a za svou tvorbu. Proto se obracíme i v této věci právě na Vás a žádáme Vás se vší naléhavostí, abyste věnoval svou pozornost i tomuto případu, abyste využil váhy své umělecké a lidské autority k apelu na československé úřady, aby odvolaly chystané soudní představení; a abyste eventuálně podnítil i zájem dalších kulturních osobností, jimž není lhostejný osud svobody ducha na evropském kontinentu, o tento případ. Obracíme se na Vás ovšem také proto, že náš vlastní hlas zůstává bez odezvy: nikdo nereagoval ani na soukromé apely prezidentu republiky, ani na prohlášení, které jsme v této věci my sami zaslali nejprve československým sdělovacím prostředkům a posléze zveřejnili i v zahraničí.
Vy dobře víte, že svoboda je nedělitelná a ať se kdekoli stane předmětem stíhání, je tím ohrožena všude. Proto má hluboké oprávnění i taková solidarita, která přesahuje nejen hranice tvůrčích disciplin, ale i hranice států a společenských systémů.
Ivan Jirous, Svatopluk Karásek, Karel Soukup, Vratislav Brabenec a další mladí lidé, kteří budou nyní v Praze souzeni, nejsou osobnostmi všeobecně známými a daleko snadněji mohou být proto pronásledováni. Tím důležitější se nám zdá být, když se evropská kulturní veřejnost zastane právě jich. My sami to cítíme zvlášť intenzivně, protože se nemůžeme zbavit pocitu, že tito mladí lidé jsou tak tvrdě pronásledováni vlastně tak trochu za nás - totiž právě proto, že se mohou méně než my opřít o solidaritu svých zahraničních kolegů. I když my sami působíme v jiných oblastech kultury, odmítáme přijmout statut jakýchsi prominentních "chráněných zvířat" a smířit se mlčky s tím, že jiní, méně "chránění" mohou být bez povšimnutí kulturního světa souzeni jako kriminální zločinci.
Prosíme Vás, abyste se zastal mladých lidí postavených před soud v podstatě za to, že se snažili důsledně si uchovat svou osobní a tvůrčí integritu - a v těchto mladých lidech vlastně celé naší mladé generace, která má být chystaným procesem vystavena novému tlaku.
S přátelským pozdravem
Jaroslav Seifert, básník, národní umělec
Prof. Dr. Jan Patočka DrSc., Dr.h.c., filosof
Prof. Dr. Václav Černý, Dr.h.c., literární historik
Prof. Dr. Karel Kosík, DrSc, filosof
Pavel Kohout, spisovatel
Ivan Klíma, spisovatel
Václav Havel, spisovatel
V Praze 16. 8. 1976
(otištěno 28. 8. 1976 ve Frankfurter Allgemeine Ztg.)

Vážený Jaroslave Seiferte,
když mi oznámili Váš dopis, četl jsem právě podruhé knihu Reinera Kunzeho "Die wunderbaren Jahre" a naskakovala mi při tom stále více husí kůže; a co od Vás a Vašich přátel jsem se potom dozvěděl, zdálo se mi být ilustrací ke Kunzeho knize, která pojednává o "divuplných letech dorůstajících a nikoli odrostlých". Váš dopis líčí beznadějný stav, absurdnější, než by se dalo vymyslet, a přece jsem z Vašeho dopisu vyciťoval něco jako útěchu: není mi známo, že by se v nějaké jiné socialistické zemi obrátila skupina básníků, filosofů, profesorů na veřejnost mimo svoji zemi (když se nemůže obrátit na veřejnost v ní, neboť sdělovací prostředky nemá k dispozici) a to ve věci neznámých mladistvých, jejichž těžký přečin spočívá ve zpěvu a provozování hudby.
Největší dojem na mne však dělá fakt, že odmítáte to, co nazýváte chráněnou zvířenou, onu svatozář prominentnosti, které se používá všude ve světě k zamlžování problémů. Tato otázka je právě tak mezinárodní jako pokusy zastrašit, ohnout, výrazu zbavit mladé lidi, vynutit z nich účast na (obvykle) reakční představě o společnosti bez konfliktů s předepsanými myšlenkami, s předepsanou hudbou a četbou a s předepsanými způsoby chování.
Nemohu posoudit, zda odložení procesu způsobil náhled, že "bychom se sotva mohli více zesměšnit, než konáním takového procesu". Pro postižené to není nikterak směšné, a i když k procesu nedojde, neboť ohrožení přece zůstává.
Jestliže Vám a všem přátelům, kteří dopis spolupodepsali, se zvláštní srdečností děkuji, pak proto, že kromě sdělení o nadcházejícím procesu uvádí tato definice "chráněné zvířeny", kterou Vy a Vaši přátelé odmítáte být, na kulturní scénu zcela novou dimenzi. Že máme také zde všechny důvody k tomu, rozebrat svoji ochrannou svatozář a patřičnou nedůvěru, patří do oborů samozřejmostí, stejně jako výraz společenství, který Vy tak srdečně zdůrazňujete.
Děkuji Vám za Váš dopis, který moji přátelé zde pociťují jako adresovaný rovněž jim, a když Vás srdečně zdravím a všem spolupodepsaným děkuji, mám právo vyjádřit spolu s tím pozdravy četných přátel.
Velmi srdečně s pozdravy též mladým hudebníkům, Váš
Heinrich Böll
Otištěno ve Frankfurter Allgemeine Zeitung 6. 9. 1976

Paní předsedkyně senátu,
seznámili jsme se v hrubých rysech s obžalobou proti Ivanu Jirousovi, a členům skupin Plastic People of Universe a DG 307 a dalším umělcům a s průběhem hlavního líčení proti Karlu Havelkovi, Miroslavu Skalickému a Františku Stárkovi, které proběhlo ve dnech 5. a 6. 7. 1976 u okresního soudu pro Plzeň - jih.
Z průběhu hlavního líčení v Plzni je zřejmé, že obžalovaní jsou sice formálně odsouzeni za výtržnictví, ale pravá podstata jejich soudního postihu vyplývá z jejich umělecké aktivity a společenských postojů. Není podstatné, zda jejich názorové postoje sdílíme, ani jaké stanovisko k nim zaujímáme. Jsme však přesvědčeni, že tito obžalovaní, stejně jako všichni ostatní občané mají nezadatelné právo pokusit se vyjádřit své dojmy ze světa, který je obklopuje, způsobem, který považují za výstižný.
Vulgární výrazy tvoří dnes naprosto běžnou součást hovorové řeči, a mladý člověk, který nikdy neslyšel slovo "hovno" nebo "prdel", ať už na pracovišti, v restauraci, ve vlaku, v tramvaji či na ulici, je ojedinělou výjimkou. Pokoušejí-li se tedy tito mladí lidé vyjádřit své pocity, nemůžeme se pozastavovat nad tím, že k tomu používají jazyka, s nímž se běžně denně setkávají. Z toho jasně vyplývá, že pokud hrají a zpívají před svými vrstevníky, jsou vulgární výrazy považovány za součást umělecké formy. Nejde nám o posouzení umělecké kvality těchto skupin, ale o něco, co považujeme za podstatně důležitější: totiž o to, že se tito mladí lidé pokoušejí spontánně a bez snahy o oficiální ocenění vyjádřit své dojmy, že se pokoušejí seberealizovat. V naší zemi, která je doslova zahlcena televizí, rozhlasem a banálními komerčními texty považujeme snahu o vlastní tvůrčí projev za vzácnou a hodnou ocenění a jakékoli pronásledování za škodlivé.
Protestujeme proti tomu, aby byl kdokoli nucen k jedinému způsobu kulturního vyžití, protestujeme proti tomu, aby každý, kdo projevuje nějakým způsobem tvůrčí originalitu, byl souzen a trestán odnětím svobody.
Žádáme, aby všichni obžalovaní causy Jirous a spol. byli osvobozeni.
Žádáme, aby s textem našeho dopisu byli seznámeni přísedící senátu, prokurátor, obhájci a všichni obžalovaní.

Zdena Brettschneiderová, Antonie Boťová, Eugen Brikcius, Jan Dostál, Karel Freund, Jan Frolík, Jiří Chmel, Věra Jirousová, Ludvík Kavín, Zina Kočová, Vavřinec Korčiš, Karel Kubíček, František Kukla, Jan Kugler, Jiří Kugler, Jan Lopatka, Pavel Maňásek, Jaroslav Mezník, Jiří Mrázek, Pavel Muraško, Jiří Němec, Dana Němcová, Karel Oujezdský, Zdeněk Padělek, Jan Patočka ml., Karel Pecka, Jan Petránek, Jiří Plaček, Jan Princ, Jana Převratská, Jindřich Rácek, Aleš Richter, Zuzana Richterová, Andrej Stankovič, Jaroslav Suk, Josef Svoboda, Jan Šabata, Anna Šabatová ml., Lenka Šabatová, Ivo Šerý, Pavel Šremer, Petruška Šustrová, Petr Taťoun, Jiří Tichý, Petr Uhl, Jan Vančura, Zdeněk Vašíček, Robert Wifman, Petr Zeman