Servírka z hotelu Marriott

Ze 40. patra varšavského hotelu Marriott je nádherný výhled. Lidé dole jsou hrozně malincí. Asi právě tak malinkými si připadalo 7 kandidátů, které jsem dnes měl na přijímacím pohovoru.

Cítil jsem se vycucaný jak citron. Nezdá se to, ale dělat pohovory je šílený vysavač energie. Objednal jsem si kafe, skleničku bourbonu a servírka s nebeskými ňadry mi přinesla zákusek. Nestál za nic. Kafe bylo lepší, Jack Daniels ještě lepší a servírka byla dokonalá. Šel bych s ní na skleničku, ale nechtělo se mi čekat, až skončí službu. Potřeboval jsem životabudič okamžitě.

Sedm kandidátů je magické číslo. Vždycky si jich objednávám sedm. Klienti někdy kroutí nosem, chtějí víc, ale nejde to. Ověřil jsem si, že více než sedm je energetická sebevražda. Pokud se chci těm lidem dostat pod kůži, pokud chci proniknout tu skořápku keců a lží, které si na mě připraví, musím být při pohovoru drsný, a to stojí energii. Energie stačí přesně na sedm kandidátů. Sedmička je vůbec zvláštní číslo. Je to mimo jiné i maximální počet podřízených, které je možno efektivně zvládnout. Kdysi sem si říkal, že to je jen teorie. Už dávno vím, že to je léty ověřená praxe.

Nechtěl bych být v kůži kandidátů, kteří mi přijdou pod ruku. Když se nad tím zamyslím, jsem vlastně pěkný hajzl. Metody, které využívám při pohovorech, jsou asi za hranicí politické korektnosti. Ale nezbývá mi nic jiného, potřebuji co nejrychleji získat nejlepšího kandidáta. Když chci, aby byl klient spokojený, nemám jinou možnost. Přijde 60 životopisů. Úvodními filtry jich projde dvacet. S nimi si 5 minut popovídám po telefonu a nechám je projít prvním testem. Zůstane jich sedm…

No a právě těch sedm jich dnes mám za sebou. Čtyři poláci, tři polky. Kandidáti na pozice Key Account Manager. Je zajímavé, že je úplně jedno, na jakou se člověk hlásí pozici i jakou má člověk národnost. Čech, Polák, Rumun, Turek. Všichni dělají podobné chyby. Chyby v životopise, chyby v řeči těla, chyby při pohovoru. Taky jsem je dělal. Už jsem si kolikrát říkal, že se podělím s lidmi, kteří o to stojí, o zkušenosti z mé strany stolu. Ale vždycky jsem toho nechal. Ti, kteří by to potřebovali, si o sobě stejně myslí, že jsou dokonalí( a jedno ze základních pravidlo zní: Neházet perly sviním).  A ti, kteří to nepotřebují, jsou nad věcí. Ale stejně mi to nedá, tenhle blog mi aspoň pomůže vyčistit si hlavu a někomu to může přijít zajímavé. Třeba existuje šedá zóna těch, kteří nechtějí jen pracovat 12 hodin denně, hrát si na manažery, vydělávat statisíce a užívat si až někdy v důchodu. Třeba existuje početná šedá zóna těch, kteří chtějí žít a užívat si už dnes. Pro ty je určen tento záznamník/blog.

Venku se setmělo. Lidi dole zmizeli úplně, jen dlouhé řady aut zářily ve varšavských ulicích. V kavárně hotelu Marriott už neobsluhovala servírka s nebeskými ňadry, dnešní služba byla kratší. Seděla v jednom z taxíků, které se pomalu ploužily přeplněnými varšavskými ulicemi. Ještě, že jsme si vzali s sebou nedopitou lahev Jacka Danielse.