Dusno v kosovském bistru aneb jak chutná pravý Wiener Schnitzel

No konečně. Familie Prochaska mě zachránila. Celou cestu do Vídně jsem se těšil, jak si po práci sednu do malé, zakouřené, vídeňské knajpy a objednám si Wienerschnitzel, Wienerkaffee, Wienerzeitung a všechno to zaliju škopkem rakouského piva. A teď jsem rád, že jsem zdrhnul z kosovského bistra a nedostal po držce.

Familie ProchaskaVW

Vídeňský Südbanhoff mě přivítal nevlídně svými vymraženými zdmi. Stmívalo se, pár Turků postávalo u stánku s kebabem, dva Japonci zuřivě fotili logo Českých drah a pár zabalených cestujících hledalo, jak co nejrychleji zmizet z tohodle blbého místa.

Taxiky před nádražím byly okupovány Turky. Během roku, co jsem tady nebyl, dobyli Turci další strategický bod. Obsadili taxislužbu. Mám Turky rád. Jsou živí, bezprostřední, přátelští, neřeší zbytečné problémy. V byznysu jsou tvrdí, ale nejsou to žádní nevyzpytatelní podrazáci. Co se dohodlo, to vždycky splnili. Ale když jsem ve Vídni, nechci tureckého taxikáře. Chci místního ušmudlaného rakušáka, který mi poradí, kde je nejbližší hospoda, noční klub a nejlepší pivo s dobrým vídeňským vepřovým. A to Turek nemůže vědět.

V polovině řady  taxiků jsem zahlídnul středoevropskou tvář. Rakouského taxikáře poznáte na dálku. Je to stejně bodrý, obtloustlý ksicht jako český taxikář. Jen nekrade. Došel jsem k němu a poprosil, jestli mě může odvézt do hotelu. Vystoupil a zdvořile mě doprovodil zpět k prvnímu taxíku. "Jednou na tu svou slušnost chcípnete", pomyslel jsem si. Za volantem prvního taxíku seděl obtloustlý Turek v péřovce a lyžařské čepici. Šetřil. Jeho Mercedes byl vevnitř stejně vymražený jako Südbahnhof. Odvezl mě do hotelu a na večeři mi doporučil rohové bistro, kde tmaví synci servírovali falafel...

Prezentace u klienta dopadla výborně. Objednal si česko/německy hovořícího kandidáta s IT znalostmi. Našel jsem a úspěšně představil pětadvacetiletého Čecha pracujícího v Dubaji v bankovním call centru, který chtěl zmizet z arabského vedra zpět do střední Evropy. Úžasný, vzdělaný a sebevědomý kandidát. A pak, že Češi nechtějí cestovat za prací…

„Jak jste spokojen s jeho němčinou?“, ptám se klienta. „Je tam znát český akcent, ale to vůbec nevadí, právě naopak, to je u nás sexy“, povídá mi.

Cože? Sexy? Český přízvuk v Rakousku? Překvapil mě. A my se podceňujeme a trápíme, že neumíme jazyky tak dobře jako rodilí mluvčí. My řešíme nesmysly a oni pak dají přednost hloupějšímu, ale sebevědomě vystupujícímu Polákovi nebo Maďarovi. Mimochodem, nemohl jsem se nezeptat, jaký přízvuk jim nezní sexy, jaký nemají rádi.

„Severoněmecký“, zněla odpověď. „Severoněmecký přízvuk je ostrý, drsný a agresivní.“

Ulice naproti Südbanhofu byla nepříjemně prázdná, vítr přišpendlil útržky tureckých novin do rohu tramvajové zastávky a po vídeňské obloze se honily šedé mraky. Zbývalo hodinu a půl do odjezdu vlaku, bylo třeba si splnit poslední cíl. Rozhlédl jsem se kolem sebe, v dohledu byly čtyři vývěsní štíty hospod. Nejluxusnější jsem zavrhl hned, ani restaurace Böhmerwald s logy Budweiseru a Pilsner Urquellu mě nelákala. Rohový Puntigamer byl prázdný a to nemám rád. Vybral jsem si bistro s logem jihorakouského piva Gösser. Bylo to první pivo, které jsem kdysi v Rakousku na podzim roku 1989 pil. Dodneška si vzpomínám na krásný pivní tácek, kde si chlap s knírem France Jozefa proti světlu prohlíží krýgl oroseného Gössera.

Už když jsem vešel do lokálu, ucítil jsem, že tady něco nehraje. Bistro ztichlo, ozýval se jen cinkot lžiček míchajících kávu. V bílé košili a kravatě jsem si připadal jak blbec v Mensa klubu. U ušmudlaných stolů seděli ostře vypadající chlapci srkající kafe nebo kolu. „Pivo a něco k jídlu“, povídám servírce, když se ke mně uráčila přijít. „Pivo máme nealkoholické čepované nebo lahvové.“ „Cože? Nealkoholické?“ „Ano, my jsme kosovské bistro.“ Teď mi to docvaklo. Všechny ty obrázky Magdalény s Ibrahimem Rugovou, zvláštní modrá vlajka s hvězdičkama, mapy Albánie, Srbska a Makedonie na stěnách.

„Máte vepřový řízek?", zeptal jsem se naivně. Žádná odpvěď. Tisíc očí se mi zabodlo do hlavy. Pomalu a jakoby nenápadně jsem vstal, oblékl si kabát a mumlaje: “Nealkoholické pivo nesmím, doktor mi to zakázal…“, jsem se vydal k východu. Provázelo mě hrobové ticho.

Jak příjemně bylo na mrazivé vídeňské ulici…

Ustrašeně se ohlížeje jsem vpadl do rohové knajpy Puntigamer Garten a vevnitř mě překvapil známý pach. Přestože hospoda vypadala prázdně, za vstupní místností se rozevřela náruč narvaného lokálu, zahuleného od stropu až k popelníkům. Kyselý pach piva, přepáleného oleje a pečeného vepřového se mísil s cigaretovým kouřem. Růž se vrátila do mé bledé tváře, když jsem prošel k poslednímu volnému stolu a všichni sedící mě zdravili: „Grüss gott“, aniž bychom se kdykoliv předtím viděli. Obtloustlý číšník, který mi připomínal Milana z restaurace U staré pošty, mi přinesl jídelní lístek, na kterém zářil nápis: „Wilkommen, Familie Prochaska“.

Konečně doma…