Moje nedávné osobní zkušenosti a víkendové vyprávění mojí hodné tchyně, které říkám mamka, mne nutí dát to "na papír".
Mamka bydlí na jihu Moravy, není jí moc přes 70 let. Je již hodně let nemocná, má za sebou operace a hospitalizace, ale to, co prožila za jediný necelý týden ve znojemské nemocnici, to mnou otřáslo,
Jednoho dne jí podklesly nohy a pro slabost se na ně již nepostavila. Byla hospitalizovaná v nemocnici Znojmo. Po 14 dnech, kdy nevěděli lékaři, jakou léčbu nasadit a co je příčinou, přestěhovali mamku na oddělení dlouhodobě nemocných, kde měla rehabilitovat. To ještě netušila, že vrchní sestra má ráda Přelet nad kukaččím hnízdem.
Mamka měla bolesti zad a nohou, v poledne dostala pilulku na bolest, která v noci přestala účinkovat. Druhou nedostala, přestože ji měla v kartě psanou. Ovšem na večer, nikoliv na noc, bylo řečeno. Proplakala noc, ráno jí jiná sestra lék podala. Toaleta..požádala sestru, zda by jí nepomohla posadit se na "gramofón"- pojízdné křeslo, sloužící jako toaleta. Stál vedle postele, stačilo pomoci s přesunem. Na svoji prosbu dostala odpověď, že si měla vzpomenout před půlhodinou, když byla sestra na pokoji, teď není čas. Mamce, která je chytrá paní při všech smyslech, mrskla na postel jakousi plenu a konejte tam, pak to někdo uklidí..Na vyšetření ji vezl jakýsi golem, který ji na vozík zvedl za zápěstí, které jí vykloubil. Podruhé ji pro jistotu zvedal za prsa, která má jednu modřinu. Na výkřik, že to bolí, na ni byl hrubý. Když mluvila s ženami na pokoji, které tam byly déle, prozradily, že všechno je běžná praxe, ale ony si nestěžují, protože by se jim sestry mstily. Na umytí hlavy či hygienu mohla zapomenout. To vše za pouhé 4 dny. Pak pro ni synové okamžitě přijeli a válčí doma s taťkou. V propouštěcích papírech má na rozloučenou napsáno, že nespolupracovala s personálem. To proto, že jim moje milá a tichá tchýně řekla, že i ke kravám se v JZD chovali lépe.
Druhá zkušenost je moje osobní. Na podzim se mi nějakým způsobem přihodila plicní embolie. Bylo to hodně vážné. Díky odborníkům z řad obvodního lékaře, chirurga a ortopeda se mi problémy vlekly až do zkolabování. Díky zásahu záchranářů a odvozu na správné místo jsem přežila. Tím místem byl Ikem v Praze Krči. Ležela jsem skoro týden na jednotce intenzivní péče, poté dva týdny na lůžkovém oddělení kardiologie. Od prvních chvil se o mne staraly sestřičky úplně báječně. Nesměla jsem vstávat, ale nikdy mi nedaly najevo, že bych zvonkem a prosbou nějak obtěžovala. Hned druhý den jsem si přála umýt hlavu..nebyl problém. Každou chvíli někdo strčil hlavu do pokoje, zda něco nepotřebuji. Za každý nepříjemný odběr se na mne někdo usmál a omluvil se za způsobenou bolest. Návštěva za mnou mohla, kdy jsem chtěla..samozřejmě rozumně. Zrovna tak lékaři. Každý úkon a vyšetření mi vysvětlili, stejně tak výsledky. Myslela jsem, že to je tou JIPkou. Ale nebylo. I na normálním pokoji byly sestřičky i ošetřující lékař nesmírně milí. Pan doktor si vždy udělal čas na moje všetečné dotazy a dodnes mi ochotně odepíše na mailík, když jsem s něčí nejistá.
Proč je takový rozdíl v kultuře personálu a zřejmě celé nemocnice? Chápu, že pracovat ve zdravotnictví je velmi velmi náročné, že sestry nejsou dostatečně ohodnocené, že se třeba setkají i s nevděčnými pacienty, že...ale jak může sestru - ženu uspokojit být zlá na bezbranné lidi. Ona nemá maminku? A co kdyby se takto někdo choval k ní? Jsem z toho moc smutná a při vyprávění mamky jsme obě brečely. A znovu jsem vděčná, že já jsem se dostala k profesionálům a do nemocnice na úrovni. Napsala jsem jim děkovný mail hned po návratu domů, ale teď si myslím, že jsem nepoděkovala dost. Že to co jsem tam zažila není samozřejmost!
