Co se musí horám přiznat, nejsou tu kolony. Můj pražský ranní stres v kolonách před Zlíchovským tunelem se změnil v obavu, kdo mě eventuálně zachrání na liduprázdné silnici, když mi selže auto nebo sjedu v zimě do příkopu.
Ale možná se zas tak moc obávat nemusím, protože celkem pravidelně potkávám kamaráda ze sousední vsi, který jede do práce na koni. Ovšem, jestli by mě vytáhl kůň z příkopu, to netuším…Mě, osobně možná ano, ale auto?
Zácpy tu sice nejsou, ale také tu nejsou autoservisy na každém rohu. Tím se poměrně komplikuje případ, kdy vás auto zradí někde mezi lesy. Už se mi to stalo a bylo to nepříjemné a drahé. Pokud jde o servis, nemáte na výběr a je-li auto nepojízdné, zaplatíte zkrátka tomu, kdo je ochoten z lesů vaše auto odtáhnout a zprovoznit.
Přesun z bodu A do bodu B je na horách vůbec složitější než „dole“. Existuje sice jakási veřejná doprava, ale..Kolem našeho domu například jezdí autobus skoro každou půlhodinu. Jenže jeho trasy jsou pouze dvě a ani jedna nevede do mého bodu B. Myslím, že zdejší provozovatelé jsou buď velmi bohatí, nebo bohatě dotovaní, protože řidič bývá prakticky stále v autobuse sám.
Jsem tudíž odkázaná na auto. Jeho případný výpadek je pro mě noční můrou. Už jsem s ním zažila pár perných chvil. Jela jsem tenkrát ze Šumavy do Krušných hor a nechtěla jsem projíždět Plzeň. Doufala jsem, že navigace mě vyvede nejkratší cestou kolem města. Šlo to dobře, až do chvíle, kdy mě vyvedla na polní cestu, která byla po dešti bahnitá a samá díra. Trochu jsem zaváhala, ale jelikož jsem zhruba 200 metrů před sebou viděla výpadovku, na níž jsem se chtěla dostat, jela jsem dál. A těch 200 metrů bylo osudných. Uvízla jsem v hluboké louži a auto si sedlo na břicho. Tím pádem se nehnulo.
Další vývoj ve zkratce: telefonát na policii, od nich doporučení, ať si zavolám někoho známého s traktorem. Chvíle mého zoufalství – v Plzni nikoho s traktorem neznám. Naštěstí kolem jede pán na terénní motorce. Chce mi pomoci a odjíždí pro čtyřkolku. Bohužel ta nezvládá auto vytáhnout. Pán znovu odjíždí do vesnice, tentokrát pro traktor. Ten přijíždí neobvykle brzy. I s valníkem. Ale nejede mě zachránit, nýbrž jede pro hnůj. Posádka traktoru se velmi diví mému počínání na cestě a se slovy „Copa to tu vyvádíte?“ nacouvá k mému vozu i s valníkem. Jsem hrůzou bez sebe, že mě nabourají. Nicméně hoši jsou šikovní a na řetězu auto vytahují na pevnou silnici. Asi třikrát mi pak rétorikou určenou buď pro tříleté dítě, nebo pro mentálně narušené jedince vysvětlují, kudy na hlavní. Evidentně si na mě udělali názor. S autem olepeným bahnem zvenku i zevnitř odjíždím směr hory Krušné.
Tolik dnes o cestování a prosím, než použijete navigaci, zkontrolujte si, že není nastavená v režimu „bike“.
