Počasí na horách je v listopadu opravdu jen pro tvrdé nátury. Déšť, sníh, vítr, mlha..Depka na tebe číhá na každém rohu, nebo spíš za každým stromem. Takže bojuju.
V sobotu dopoledne cvičák s Pejskovou. Jezdíme dolů (myšleno z hor do města). Cestou tam vyhodila Pejsková jen dva litry slin. Ráno nedostala preventivně nažrat.
Je chuděra z té cesty celá rozklepaná a navíc cvičák je u psího útulku. Jeho obyvatelé jsou poměrně hluční a naše slečna je z nich trochu mimo. Než začal výcvik, tak si v rámci uklidňování tak trochu ulevila. Má fakt asi nervy, takže se to ani při dobré vůli nedalo sebrat. Jak říkala kdysi jedna z mých dcer, když měla střevní virózu: „Čůrala zadkem.“ Paní cvičitelka to velkoryse přehlídla a nenutila mě potupně uklízet neukliditelné.
Jinak ale výcvik zvýšil mé „mateřské“ sebevědomí, protože Pejsková byla označena za talentovanou a můžeme se cvičně připojit ke skupině velkých psů. Tomu říkám výzva pro chovatelku - začátečnici!
Cesta zpět z cvičáku – v kufru kromě slin vrácené veškeré dobrůtky a odměny ze cvičáku. Takže zbytek dopoledne stráven úklidem a čištěním auta.
Po obědě sauna v blízkých lázních. Načerpám vnitřní teplíčko a endorfiny vyplujou jak povodeň ve 2002. Sauna je pěkná a společná. Takže eufórii lehce halí exhibující pánové. Oni sami se naopak nehalí vůbec. A tak nezbývá než se ponořit hluboko, ale opravdu hluboko do myšlenek a nevnímat vystavující se nádobíčko. A tak počítám suky v prknech a čárky v teploměru.
Jízda ze sauny je vždy jízda! Při rádiu to rozpálím "a la Kubišová" a mlhy, deště a sníh mi můžou vlézt na záda. Doma doplním tekutiny, až to zasyčí a večer vyrážím na badec. Vím, že budu ráno hekat. Lítání po hale za opeřeným míčkem je na moje bedra jak dělaný. Ale hra je hra a baví mě. Navíc pokecám s ženama. Mladýma. V mým věku. No, tak ne mladýma. V nejlepším věku.
Po badci dám pivo, zkouknu jeden díl nějaké krimi a omdlím do postele. A sakra..byl to pěkný den! A depka? Co to je?
