V pondělí 5. března začíná soudní projednávání korupční kauzy Věcí veřejných. Šéf poslaneckého klubu a hlavní mecenáš své politické strany VV Vít Bárta bude čelit obvinění z uplácení stranických kolegů: penězi si měl zajišťovat poslušnost a názorovou shodu.
Případ je ilustrací skutečnosti, ve které se politika omezí jen na boj o moc.
Vít Bárta to ostatně podle svědectví o jeho vlastních výrocích dávno přiznal: uvnitř vlastní firmy údajně hovořil o tom, jak účast v politice přináší podíl na moci, a jak šikovné využití politického angažmá může přinést prospěch jeho firmě.
Otázkou je, zdali by za podobný přístup k politice neměli být souzeni i jiní: vždyť podobný motiv má v naší zemí kde kdo – a možná používá i podobné praktiky, jako je uplácení, jen to třeba dělá chytřeji než Bárta, ne tak průhledně pomocí předávaných statisícových částek z ruky do ruky. Korumpovat se dá všemožnými způsoby…
Případ Víta Bárty může být kamínkem, který strhne lavinu. Lavina je jev, při kterém něco (sníh, kamení, bahno) padá shora dolů. Na občany však shůry naší politiky padá něco úplně jiného...a moc to nevoní.
Shůry naší politiky do propastí zapomnění by to mělo spadnout více. Hlavně všechny ty praktiky, které občany tolik znechucují. Soud může vynést rozsudek, a Bártovi přiznat pouze trestný čin uplácení. Bárta však udělal něco, co je mnohem horší než úplatek. Jenže za to, jak přispěl podstatně k opovržení politiky, jej nemůže potrestat žádný soud.
Je načase, aby, aby politika v České republice začala plnit svoje poslání. Aby tomu tak mohlo být, je třeba Vítu Bártovi a jemu podobným pár věcí připomenout:
Politika je hlavně o střetávání a slaďování názorů. Střetávání ovšem nesmí být ovlivňováno umlčováním názorových protivníků penězi, nebo dokonce kupováním si souhlasu s názorem, který prosazuji.
Politika je prostorem k vytváření politické kultury, do které nepatří návody, jak se co má dělat, abych z toho co nejvíce vytěžil. Politika má určovat, jak se co má udělat, aby z toho měla prospěch společnost, která si Vás, pane Bárto, zvolila do parlamentu.
Že Vám většina těch, co Vás volili, sedla na lep namíchaný do působivého rétorického koktejlu o boji s korupcí v nejvyšších patrech naší politiky, ekonomiky, soudnictví atd, to už je snad dnes Vašim voličům zřejmé.
Politikům, kteří zredukují svoje pojetí politiky pouze na provoz a řízení státu a z toho na vytěžení co největší míry vlastního prospěchu, uniká jedna důležitá skutečnost. Zapomínají na občany, na občanskou společnost. Petr Pithart jednou řekl: Občanská společnost je všechno, co není stát. Vypadne-li však ze zorného pole politiků občanská společnost a občan jako takový, lidé přestanou politice věřit, přestanou si vážit státu, přestanou chodit k volbám, a následně vítězí extremismus.
Pane Bárto, zaštiťovat se při kampani morálkou a bojem s korupcí a slibovat občanům, že zatočím s korupčníky, a přitom dávat kolegům poslancům peníze (říkejte si tomu třeba půjčka), to je víc než pozapomnění na lidi a volební sliby, to je zneužití voličské důvěry.
Bohužel ani toto není trestné.
Často se dnes v souvislosti s politikou mluví o etice a morálce, zapomínáme však na to, co vlastně tato dvě slova znamenají.
Do „morálky“ patří všechno, co se dělá a nedělá. Morálku si osvojujeme a následně svobodně morálně jednáme, tedy sami sobě určujeme, co se dělá a nedělá. Pane Bárto, kdybych byl v roli soudce při Vašem případě, zajímalo by mne, co se podle Vás v politice má a nemá dělat…
Morálka je vymezena spíše nepsanými zákony, a i když řada morálních pravidel přešla do trestního práva, někdy je problém rozlišit, zdali jeden nekrade z morálních důvodů a druhý ze strachu před trestem.
Slavomír Hubálek mi jednou řekl, že ti největší zloději poměřují u krádeže rozdíl mezi ziskem a sankcí – a když je sankce nižší, než zisk z krádeže, mnozí klidně loupí a kradou. Bohužel za krádež důvěry občana v politiku u nás žádný trest nemáme, ale právě zde je, pane Bárto, Vaše největší provinění.
Morální pochybení může odsoudit pouze veřejné mínění. Člověk, který má svědomí, se může odsoudit sám. Politik, pane Bárto, by měl mít svědomí. Ukazovat se nejen jiným, ale i sám sobě, a sám sobě říci: tohle jsem přehnal. Tam kde je svědomí, tam totiž začíná etika.
Etika je nauka o morálce. Dává odpovědi na otázky: Proč se lidé nemají zabíjet? Proč se nemá krást? Proč konat dobro a nekonat zlo? Proč nemám krást, když je příležitost? Proč mám bojovat proti korupci, když ochotně přijímá ten, kdo je uplácen a ten, který uplácí, dává rád, neboť sleduje svůj cíl? Proč se mám slušně a korektně chovat v ekonomice a v obchodě, když tím hlavním je zisk?
A hlavně, pane Bárto, proč mám být tolerantní v politice, když tolerance jen přináší problémy?
Kupovat si názorové protivníky, to pokládám za jednu z nejhorších forem korupce, kterou znám. A proto s velkou zvědavostí očekávám výrok soudu v kauze Vít Bárta.
