Vít Bárta jde před soud, který ho nemůže patřičně potrestat, díl 2.

Soud, který nakonec vynese rozsudek v kauze údajného uplácení poslanců Vítem Bártou, může posuzovat pouze trestní stránku věci. To znamená, že bude zohledňovat pouze míru překročení psaných zákonů. Těžiště problému v kauze však leží v oblasti zákonů nepsaných.

V debatě pod prvním dílem článku se objevil názor: „Možná uplácel, ale hlavně rozdával ze svého. Mnohem horší jsou politici, kteří rozdávají veřejné peníze…“. Co na to říci?

Jde-li o prokázaný úplatek, je přece úplně jedno, odkud vzal uplácející peníze. To je jiná věc: kdo nakládá s cizími penězi, někoho okrádá. Má tedy být obviněn nejen z uplácení, ale i z krádeže. Má-li však pisatel tohoto názoru na mysli tzv. „porcování medvěda“, ve kterém politici u tvorby výdajové stránky státního rozpočtu ve sněmovně přihrávají statisíce a miliony svým kamarádům, svého kraji, své obci atd., je to uplácení? Svým způsobem ano: politik si kupuje voličskou přízeň. Bohužel na toto počínání trestní řád nemá a ani nemůže mít měřítko. Jde o odpovědnost morální a politickou.

Společnost si vůbec dává dnes málo práce s rozlišováním trestní, politické a morální odpovědnosti. A přitom právě v tomto rozlišování je základ občanského postoje. Věra Jirásková ve svém článku ve sborníku Demokracie a ústavnost (Nakladatelství Karolinum, Praha 1996) napsala: „Není snadné rozlišit, kdo nekrade z důvodů morálních (prostě proto, že se to nedělá, pozn. autora), nebo ze strachu před trestem.“ Tuto větu můžeme modifikovat, a místo slova nekrade dát slovo „neuplácí“. V.Jirásková pokračuje: „Kantův kategorický imperativ říká: Jednej vždy tak, aby se tvoje jednání mohlo stát příkladem pro ostatní, aniž bys narušil svobodu druhého. Například nebudu v roli prodavače šidit zákazníky, protože můj morální zákon říká, že se to nedělá. Prostě je to pro mne nepřijatelné.“

Kantův hypotetický imperativ je o něčem jiném: „Nebudu šidit zákazníky, protože kdyby se to o mně dozvěděli, nebudou u mne nakupovat.“ Cítíte ten rozdíl? Chtít po našich politicích, aby rozlišovali mezi Kantovým kategorickým a hypotetickým imperativem znamená, že my sami občané také umíme rozlišovat. Bohužel, jak svědčí názor o uplácení ze svého, nejen že neumíme, ale často mícháme jablka a hrušky dohromady.

Kauza Bárta má ovšem další, tedy nejen morální, ale i politický rozměr. Představme si, že Vít Bárta bude v plném rozsahu zbaven obvinění. Měl by se v tom případě vrátit všude tam, kde byl před zveřejněním případu? Měl by se třeba stát ministrem?

Ten, kdo se na věc dívá pod úhlem pohledu trestní odpovědnosti řekne: Je to nevinný člověk, měl by být v plném rozsahu očištěn a měl by se vrátit do všech svých funkcí. Ten, kdo bude zvažovat morální odpovědnost, řekne: Zákon sice neporušil, ale takhle se přece s penězi a lidmi nezachází.“ Kdo zváží odpovědnost politickou, řekne: Poškodil Věci veřejné, ať už je nevinný, či nikoliv, a poškodil i tvář české politiky, a měl by se raději vrátit do své firmy.

Voláme po obrodě české politiky. Dokud se nenaučíme rozlišovat mezi kategorickým a hypotetickým imperativem, dokud nebudeme zvažovat jako občané-voliči i morální a politickou zodpovědnost, zasloužíme si takovou politiku a takové politiky, jaké máme.

A možná hlavně o tom je kauza Víta Bárty.