Před dvaceti lety byla v naší zemi revoluce, která přinesla svobodu. Před dvaceti lety u nás zvítězila podoba svobody, ve které všichni smějí využívat svých znalostí a schopností pro své účely.
Jedním z hlavních architektů té naší nynější „svobody“ se stal Václav Klaus. Usiloval o svobodu „bez přívlastků“, o tržní ekonomiku „bez přívlastků“, a potlačil roli práva jako korekce bezbřehé individuální svobody.
Klasická definice svobody Adama Smithe – „Každý, pokud nenarušuje zákony spravedlnosti, je ponechán zcela svobodný, aby sledoval své vlastní zájmy svým vlastním způsobem“ byla tehdy Václavu Klausovi příliš těsná, vadily mu pro něj příliš vágní „zákony spravedlnosti“.
Už tehdy začaly být narušovány všechny tři z trojice pilířů demokracie, kterými jsou nezávislá moc zákonodárná (parlament), výkonná (vláda) a soudní (justice).
To narušování vycházelo od sil skrytých ve schopnostech jedinců, kteří skutečně využívali svých znalostí a schopností pro své účely. Zájem společnosti, kterým je co nejspravedlivější společenský systém, byl potlačen.
Nastala doba, kterou výstižně popisuje úsloví „Kdo umí, umí, kdo neumí, čumí.“
Proběhla ekonomická reforma bez korekce práva, byly schvalovány zákony a právní předpisy vyhovující individuálním a skupinovým zájmům nejrůznějších mafiánských a lobbyistických skupin.
Jedním z takových zákonných norem je například předpis umožňující bývalé ministryni obrany Vlastě Parkanové nakoupit letouny Casa bez výběrového řízení. „Nelze přece porušit neexistující předpis!“ hřímá dnes ministr financí Kalousek, jeden z těch, kteří vskutku umí využívat své schopnosti a znalosti ke svému účelu.
Trvalo to dvacet let, než začala být ona revoluční svoboda vnímána jako příliš volná, příliš vzdálena těm již zmíněným zákonům spravedlnosti.
Přišel ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který se začal chovat jako skutečně nezávislý člen výkonné moci. Natolik nezávislý, že začal vadit i části své vlastní politické strany. To by ještě nebylo nic nenormálního, ve všech politických stranách jsou lidé, kteří chtějí využívat svých schopností a znalostí hlavně ke svým účelům.
Co je však navýsost varovné, to je fakt, že tento ministr spravedlnosti vadí předsedovi své strany a předsedovi vlády v jedné osobě, a že tento předseda vlády spolu s prezidentem podepsaným na zpackané ekonomické i společenské reformě z devadesátých let nyní bleskově „neposlušného“ ministra odvolali z funkce.
Proč k tomu odvolání došlo, to se brzy ukáže.
Ministr Pospíšil chtěl do čela vrchního státního zastupitelství v Praze, nechvalně známého jako „vrchní zametačství“ jmenovat Lenku Bradáčovou, státní zástupkyni proslulou svou odborností a schopností jednat v duchu rčení „padni komu padni“.
Jestli jsou úmysly prezidenta a premiéra čisté, to ukáže čas.
Pokud nový ministr tuto ženu do funkce pražské vrchní státní zástupkyně navrhne, pak není na místě podezírat oba ústavní činitele z uplatňování svých schopností a znalostí pouze ke svému účelu.
Pak oba dva naplní vlastní ústavní slib, který obsahuje slova:
„Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Jestliže však v následujících dnech parlament nevydá Vlastu Parkanovou k trestnímu stíhání, bude destrukce právního státu v České republice dokonána. Parlament definitivně ztratí svoji nezávislost. Tato záležitost sice přímo nesouvisí s odvoláním ministra Pospíšila z funkce, ale souvisí s podobou zákonů schvalovaných v minulosti parlamentem a soudní projednání jejího případu může odhalit zákulisí tvorby zákonného rámce vyzbrojování armády. To by mohl být první krok k odhalení zákulisí ekonomických reforem prosazovaných Václavem Klausem v devadesátých letech.
Jestliže nebude pražskou vrchní státní zástupkyní jmenována Lenka Bradáčová, budeme mít ve státě nadále přímo uvnitř soudní moci nástroj, který využívá kriminální prostředí k uklizení všech podezření z nekalé činnosti.
A pokud premiér i prezident neodstraní důvody k podezření, že jejich společné bleskové odvolání skutečně spravedlivého ministra spravedlnosti není jen jejich vlastním účelovým jednáním – v případě premiéra zachování přízně části vlastní strany, která nepřeje reformě soudní moci směřující ke skutečné nezávislosti tohoto pilíře demokracie a v případě prezidenta potvrzení obav z práva, které Václav Klaus téměř veřejně přiznává – pak se Česká republika definitivně stane státem, ve kterém vládne bezpráví.
Dnes jsme svědkem dospívání svobody, kterou si lid této země přál v listopadu 1989. To, co tu dnes máme, je jiná svoboda. Svoboda pro darebáky, těžící z vlastních schopností.
Skutečná svoboda se nerodí z revolucí, tu přináší čas, a trvá to někdy i desítky let.
To, co mohou přinést následující dny, však ovlivní život v naší zemi také na desítky let.
Buďme na pozoru.
