Pan Josef Novák, úředník, si v neděli vyšel na procházku do lesa. Po pěšince mezi stromy přišel na palouček, odkud byl krásný výhled do kraje. Sedl si do sluníčkem vyhřáté trávy, opřel se o kmen borovice a vytáhl z chlebníku svačinku, když tu kde se vzala tu se vzala, objevila se před ním stařenka:
„Ta vaše svačinka ale krásně voní, dokonce silněji, než borovice, pod kterou sedíte, dobré chutnání přeji …“.
Pan Novák v dětství přečetl mnoho pohádek, a tak věděl, že stařenkám, které se z ničeho nic objeví v lese při svačince, je dobré kousek chleba nabídnout.
„Ale děkuji za přání, babičko. Posaďte se tady vedle mne na sluníčko, a vezměte si kousek, rád se s vámi rozdělím.“
„Vy jste mi hodný a zdvořilý člověk, děkuji, děkuji, ráda ochutnám…“.
Když stařenka dožvýkala sousto, pravila:
„Za to, že jste starou osobu pohostil, vám patří odměna, milý pane Nováku. Vím, že pracujete na úřadě jako úředník, a že máte každý večer plnou hlavu starostí, zdali jste neudělal něco špatně. Já vám od těch starostí pomohu. Až přijdete zítra do práce, najdete tam zase svoje úřednické razítko. Bude úplně stejné, jako to, které jste používal v práci dodnes, a přesto bude úplně jiné. Samo za vás rozhodne, zdali se otiskne na vaše úřední rozhodnutí. A otiskne se pokaždé, když to bude rozhodnutí dobré a spravedlivé, ale když by se mělo otisknout na rozhodnutí špatné, na žádný úřední papír se neotiskne. A vy budete moci každý večer usínat s dobrým pocitem, že jste dělal jen dobrou práci.“
V pondělí ráno přišel pan Novák do úřadu, a jen co usedl za svůj stůl, vyňal ze zásuvky svoje úřednické razítko. V té chvíli vešel do místnosti nadřízený pana Nováka, a podal mu úředním listinu.:
„Nováku, tady máte jedno rozhodnutí, je to všechno hotové, udělal jsem vaši práci za vás, no neděkujte, asi to náhodou zabloudilo na můj stůl, chybí jen vaše razítko, tak ho tam dejte a pošlete to dál,“ a vedoucí odešel.
Pan Novák vzal svoje razítko, přiložil na listinu a přimáčkl – jenže ouha!
Na místě, kde mělo být otištěno, nebylo nic.
Pan Novák si přečetl úřední rozhodnutí, pod které se mu nepodařilo razítko otisknout.
Stálo tam černé na bílém, že firma, které je rozhodnutí adresováno, se umístila jako první ve výběrovém řízení a bude s ní podepsána smlouva na provedení práce, za kterou bude zaplacena částka v celkové výši jednoho milionu korun.
Pan Novák se pokusil ještě jednou otisknout na papír svoje razítko, ale nešlo to.
Vzal listinu a šel za nadřízeným.
„Pane vedoucí, opravdu je to tady na tom papíře všechno v pořádku?“
„A proč se Nováku ptáte?“
„No, nějak se mi to nezdá…“.
„Vám se nemá nic zdát či nezdát, říkám vám, je to hotové, jen tam dejte razítko!“
„No právě, to já v tomhle případě nemůžu.“
„Jak to že nemůžete? Prostě to orazítkujte, podepište a pošlete dál.“
„Pane vedoucí, nezlobte se, já vám tu ten papír nechám. Vy určitě víte, co je tam špatně…,“ řekl pan Novák a odešel.
Druhý den přišel pan Novák do práce, a na chodbě před jeho kanceláří seděla nějaká žena a plakala.
„Paní, proč pláčete?“
„Ale byla jsem tady v kanceláři pana vedoucího, a prosila jsem o potvrzení, ale on mi tam nechtěl dát razítko, že to mám všechno špatně vyplněné a ať to vyplním znova. A to prosím už vyplňuji potřetí, a prý je to pořád špatně, já už nevím, co mám dělat…“.
Pan Novák vzal ženu do své kanceláře, vyňal z přihrádky razítko, a přitiskl je na listinu. A ouha: razítko se otisklo.
V té chvíli vešel do Novákovy kanceláře vedoucí.
„Nováku, to je dobře, že jste tady, musím s vámi mluvit. A co tady děláte vy, paní? „ otázal se ženy.
„Ale nic, ta paní jen potřebovala razítko, tak jsem jí ho dal,“ řekl pan Novák.
Nováku, Nováku, včera jste odmítl dát razítko na listinu, kterou jsem vám přinesl. A teď naopak dáváte razítko na listinu, kterou jsem já sám odmítl. Jak si to představujete? Takhle to dál nepůjde.“
Za několik dní, během kterých rostla na stole pana Nováka hromádka úředních rozhodnutí, na které se odmítlo otisknout kouzelné razítko, dostal pan Novák výpověď z důvodu neplnění pracovních povinností. Celý nešťastný z toho, co teď bude dělat, se šel projít do lesa. Usedl zase na stejném paloučku pod borovici, vybalil svačinku, a kde se vzala tu se vzala zase ona stařenka.
„Ale copak jste takový smutný, pane Nováku?“
„Pojďte, babičko, vezměte si kousek chleba, teď už bohužel jen suchý, protože jsem přišel o práci kvůli vašemu razítku.“
Babička dožvýkala sousto a povídá:
„Když jste tak hodný, pane Nováku, splním Vám jedno přání. Ale dobře si to rozmyslete, bude opravdu jenom jedno.“
Pan Novák se zamyslel a pak řekl:
„Babičko, a mohla byste to zařídit tak, aby všichni úředníci měli jen takové kouzelné razítko, jako jste dala mně, a žádné jiné?“
„Dobře jste si pane Nováku rozmyslel své přání. Stane se, jak si přejete.“
A od té chvíle se v zemi pana Nováka všem dařilo dobře, neboť uředníci dělali jen samá dobrá rozhodnutí.
A výpověď pana Nováka za neplnění pracovních povinností?
Představte si, když si ji chtěl pan Novák po návratu z lesa ještě jednou přečíst, nebylo na ní žádné razítko, takže neměla vůbec žádnou platnost…
A to je konec pohádky.
