Patří nemajetní a chudí do politiky?

Chudí lidé do politiky nepatří! Tento Tento názor není ojedinělý. Mnoho lidí si myslí, že bohatý člověk se nesnaží získat politikou další bohatství, a tudíž bude jako politik pracovat pro veřejné blaho. To je ovšem omyl.

S názorem, že chudí do politiky nepatří,  lze zajisté souhlasit, pokud jde ovšem o chudobu na duchu, jak říkávali předci, tedy prostomyslnost, neřku-li blbost. Chudoba majetková cti netratí – to je také starobylé přísloví. Tady ovšem buďme na pozoru: pokud nemajetný člověk zamíří do politiky s cílem zbohatnout, a takové jsem osobně poznal – říkali: politika je hlavně boj o kořist a tudíž jdeme se o ty prachy taky porvat – byla jejich chudoba beze cti. Nemajetní, kteří míří do politiky s cílem zbohatnout, do ní zajisté nepatří. Kdo tedy má být politikem v parlamentní demokracii, v ústavním systému, který můžeme nazvat nejmenším zlem mezi společensko-politickými systémy?

Dnešní znechucení nad politikou je zapříčiněno především převažujícím přesvědčením, že politika je svinstvo.Ať už tomu tak je či nikoliv, jedno je jisté: bez politiky a tudíž bez politiků se neobejdeme. Kudy vede cesta ven z dnešní krize legitimity politiky i naší demokracie, která je tak hluboká, že hlubší už být ani nemůže?

Vzpomínám na jaro 1990, na měsíce, během kterých vznikala kandidátní listina Občanského fóra pro první svobodné parlamentní volby po pádu totalitního režimu. Do Československa tehdy přijelo mnoho poradců z demokratických zemí, kteří mimo jiné hovořili o profilu kandidáta. Jeden z nich mi vyprávěl anekdotu, kterou našel v díle etologa Konrada Lorenze:

„K dohazovači přišel miliardář, který by se rád oženil. Majetek získal usilovnou prací , a lidé si ho vážili, až na to, že se stále ptali: proč se ještě neoženil, v tom bude nějaký háček…

Dohazovač začal s nadšení vychvalovat krásku, která třikrát po sobě získala titul Miss. Boháč však odmítl: „Sám jsem hezký dost…“. Šikovný dohazovač ihned začal vychvalovat jinou ženu s velkým věnem: „Bohatou nechci, sám mám peněz dost,“ odpověděl miliardář. Dohazovač otevřel třetí rejstřík a vytáhl profil dívky, která získala dvě vědecké hodnosti, absolvovala dvě univerzity a ve svých 25 letech byla již řádnou profesorkou teorie informací.„Chytrou nepotřebuji, sám jsem chytrý dost, jinak bych přece nemohl být tak úspěšný ve svém oboru,“ odvětil boháč.Zoufalý dohazovač zvolal: „Tak jakou proboha chcete?“„Musí být slušná,“ zněla odpověď.

Dalším slovem, jehož význam v souvislosti s politikou byl tehdy často vysvětlován, byla tzv. vydíratelnost. Vydíratelný je každý, kdo skrývá něco ze své minulosti, a může to být prakticky cokoliv, co by nějakým způsobem poškodilo jeho úctyhodnost. V praxi to znamená jediné: vydíratelný politik je politik ovlivnitelný tím, kdo na něho něco ví. Nevydíratelný je pak člověk, v jehož minulosti neexistuje nic, co by v případě zveřejnění znamenalo ztrátu mravního kreditu. Vydíratelní lidé do politiky nepatří. A přitom stačí málo: přiznání a odčinění viny – neboť bez viny není nikdo, všichni jsme jen lidé.

Řeknete si: „No jo, ale jak mám vědět, který z kandidátů nabízených na volebních kandidátních listinách je slušný a nevydíratelný člověk, a který ne?“

Politika je během na dlouhé trati, na které spolu v dráze běžíme všichni. Politici i voliči. Občanům, kteří do dráhy a společného běhu nenastoupí, a vše sledují pouze z tribuny, hrozí to, že s příliš velké vzdálenosti nerozeznají, zdali se do čela nedostal běžec způsobem, který není fair.

Při dlouhodobém společném běhu pak můžeme vidět, kdo je líný a běží pomalu, nebo stále v závěsu, kdo fauluje, používá příliš ostré lokty a podráží nohy, kdo počká na člověka v momentální krizi, aby mu pomohl dostat se opět do  hlavního pole, atd. Výše bankovního konta u běžců na této dlouhé trati vůbec nic neznamená.

Ten, kdo si vybere kandidáta z nováčků čekajících před startovní čarou, však riskuje, sází na neznámou. To jsou všichni voliči, kteří dají hlas neznámým nováčkům, o kterých předtím nikdy neslyšeli, a hlasují pro ně pouze proto, že podlehli předvolební reklamě.

Dokud si nezačneme vážit slušnosti více než peněz, nebudeme mít slušnou politiku. Dokud si nedáme práci s tím, abychom se o lidech usilujících o naši voličskou podporu dozvěděli co nejvíce, nebudeme mít slušnou politiku.

Přírodovědec Oskar Heinroth řekl: „To, co si myslíme, bývá většinou chybné. Správné bývá jen to, co s jistotou víme.“ Snahou většiny politiků je, aby si lidé o nich mysleli co nejvíce dobrého, a aby o nich věděli co nejméně. Pokud na tuto politickou strategii přistoupíme, nebudeme mít slušnou politiku nikdy. Dnešní média, ať již si o nich myslíme cokoliv, přece jen plní roli hlídacího psa demokracie. Dozvídáme se stále více a více o prohřešcích politiků. Některé z nás to znechucuje. Ale znechucení není na místě. Na místě je VYHODNOCENÍ informací.

Dokud se nenaučíme ověřené informace o politicích vyhodnocovat, a promítat je do našeho vztahu k nim při volbách, nebudeme mít slušnou politiku.

Vraťme se však k penězům, k bohatství jako oprávnění pro vstup do politiky.

Je-li boháč slušný, a takoví se zajisté najdou, a chce-li se stát politikem proto, aby svých schopnosti, díky kterým získal bohatství, využil při snaze zvýšit prosperitu nás všech a našeho státu, bude zajisté vítán.

Stejně tak i člověk nemajetný, který chce má cit pro všední starosti obyčejných, nemajetných lidí, a chce jít do politiky, aby zprostředkoval bohatším kolegům pohled na všední realitu sociálně slabých a potřebných, patří do politiky. U obou typů politiků však nechť je hlavním kritériem slušnost.

Podle toho, jak budou narůstat počty podobných lidí v naší politice, bude se politika i naše demokracie posouvat z krize opět na výsluní.