K domácím asistovaným sebevraždám v Holandsku

Když jsem před léty vysílal z ostravského studia Českého rozhlasu svůj diskusní pořad o nejrůznějších návrzích zákonů, pozval jsem si do dílu pojednávajícím o eutanazii mimo jiné  bluesového zpěváka Pepu Streichla.

Zvolil jsem si ho z jediného důvodu: před několika lety prodělal mozkovou příhodu, jejímž následkem bylo částečné ochrnutí ruky a hlasivek.Když jsem se s Pepou v krátkém čase po mrtvici setkal, řekl mi, že se mu už nechce žít.Tehdy jsme spolu mluvili o naději – a ta se naplnila. Pepa ruku rozhýbal a hlasivky se rozezpívaly. Jeho bluesový projev dokonce díky částečnému postižení získal na kvalitě.Pepa mi tehdy v pořadu pro tisíce posluchačů před zapnutým mikrofonem řekl: „Ty vole, já jsem rád, že žiju.“ Tohle může být šťastný příběh.

Poněkud jiný příběh začíná při mé návštěvě v Lurdech. Desetitisíce lidí tam směřují k jeskyni Panny Marie s nadějí na účinky zázračné vody, která jim má dodat uzdravení. Mladí mniši tlačí vozíky s nepohyblivými. Údajně zázračná voda se tu prodává v plastových lahvičkách v počtu milionů kusů ročně. Nevím kolika lidem doušek vrátil zdraví – říká se věř a víra tvá tě uzdraví. Zaslechnu v davu češtinu. Na vozíku leží muž, který pohybuje jen hlavou. Dáme se do řeči. Před mnoha lety, když mu bylo šestnáct, skočil po hlavě do řeky a zlomil si krční obratel. Třicet let leží nehybně. Klouby v těle už nejsou, vápenné usazeniny z nich udělaly pevnou kost. Nikdy se nepohne. Katolická církev mu přesto prodá lahvičku se zázračnou vodou…Tento obchod se zdravím se mi hluboce z duše oškliví. Nicméně: Muž byl schopen transportu z ČR do Lurd. Jeho život má jistou kvalitu. A chce žít a doufá v zázrak. Když příběh vyprávím jednomu z biskupů, odpoví: „Pane Vrchovský, a vy můžete vyloučit zázrak?“

Nizozemsko má zákon o eutanazii, zákon, který dovoluje asistovanou sebevraždu. Pravděpodobně by ani jeden ze shora popsaných osudů nesplňoval důvody k eutanazii, kdyby o ni Pepa Streichl (po mozkové příhodě) či muž na vozíku požádali. Tak proč o jejich případech mluvím?

Kvůli naději. Pro naději se dá žít.

A teď jiný, ekonomický úhel pohledu. Náklady na zdravotním péči pro dlouhodobě těžce a nevyléčitelně nemocné patří k těm úplně nejvyšším. Péče o umírající sem také patří. Kdyby však v důvodech, proč se lidstvo rozhodne uzákonit eutanazii převažovaly tyto ekonomické důvody, přestali bychom být lidmi.

Jediným důvodem, který jsem ochoten vzít v úvahu, je nezměrné a neutišitelné utrpení nemocného člověka, a naprostá beznaděj na uzdravení, či alespoň zmírnění utrpení. A přesto: lékařská věda i praxe dnes disponuje prostředky na paliativní péči, díky kterým jsme schopni utišit fyzicku i psychickou bolest. Jde spíše o utrpení příbuzných a blízkých…

Je věcí Holandska, že má zákon o eutanazii. V našem politickém a právním - a slušní a ctihodní lékaři prominou - ale i medicínském prostředí bych pro takový zákon nehlasoval. Kvůli obavám, že bych uzákonil obchod se smrtí.