Nejvyšší kontrolní úřad zjistil, že ministerstva platila nejrůznější externí služby za poradenství, za vypracování projektů a podobně, i když na takovou práci tu byli ministerští úředníci a měli ji v popisu práce. Mluvčí některých resortů už začali vysvětlovat: úředníci byli zahlceni vlastní prací a nestíhali by…
Pokud je to pravda, byly by tu viditelné výsledky práce ministerských úředníků – jenže se jich jaksi nedostává: legislativní normy jsou tak nekvalitní, že potřebují novelizaci hned po schválení v parlamentu, protože praxe ukáže, že věci nerozumí ani ti, kteří normy připravili, ani ti, kteří ji schvalovali. Různé projekty, jako Skarty, Opencard, posudky poslance Wolfa atd nás všechny stály stovky milionů. Kolik kdo vyinkasoval za jejich přípravu a kam peníze nakonec doputovaly, to je věcí orgánů činných v trestním řízení.
Na druhé straně jsou pak v živé paměti události kolem milionů přehrávaných z nejrůznějších fondů a kont do stranických pokladen.
Nejjednodušší cesta, jak získat peníze na volební kampaně spočívá právě v zadávání státních zakázek: ministr příslušné strany pověří někoho, aby se tím zabýval, neboť on sám musí zůstat čistý (když se věc provalí, jako v kauze Libora Michálka na Státním fondu životního prostředí za ministra Drobila, jsou dotyční úředníci odstraněni a politik obhajuje „čistý“ štít.)
Ten, kdo práci dostane, se zaváže, že část peněz vyplacených za odvedenou práci pak cestou, kterou je složité odhalit, poukáže na bankovní konto, ze kterého už se finance dostanou tam, kam je potřeba.
Česká republika potřebuje velmi rychle zákon o financování politických stran, který znemožní zneužívání veřejných prostředků k politickým partajním cílům.
