Letos v zimě jsem se rozhodl nemrznout....

...... a pustit si něco na zahřátí, prohodit pár slov a vytvořit iluzi letního večera, kdy oheň praská, hvězdy jsou strašně blízko ....

...... ale copak hvězdy.  Pamatuju časy kdy si blíž byl i člověk s člověkem. A je mi najednou jasný co musí zaznít za první melodii.... Obrazovej záznam je mizernej, ale to je fuk, pořád lepší než statická fotka. Bůček už tu není skoro třicet let, Roman dozrál životem k úplně jiným názorům než já... Ale není podstatný co nás rozděluje, vím dobře co nás spojuje, a to je mnohem silnější....

U nás v Plzni máme poklady.... Každej asi zná Prazdroj , sportovní fandové pak svorně nesnáší královnu Viktorii . Máme ještě Míšu Leichta a nebojíme se ho použít. Copáci jsou značkou kvalitní muziku už strašně dávno, ale pustíme si novější kousek...

V další písničce zvolníme a vrátíme se po řece času. Řece která teče ať chceme nebo ne dál a dál. Občas zapění peřeje, jindy je klidná a sluníčko na její hladině hází prasátka. Umí nás stáhnout ke dnu, nebo konejšivě pohoupat. Jednou spolehlivě a spravedlivě odplaví i naše sny, lásky i malé či větší nenávisti... I ten poslední kovboj už dávno zmizel někde za za ohybem  kam míří její proud...... Naštěstí je pořád ještě slyšet jeho hlas...

No a když si tak děláme ty táboráky, je důležitý se nespálit. Já vím, do hlavy nám valej od dětství... " Pozor to pálí ! " , ale stejně se většinou potřebujeme přesvědčit. Na závěr si tedy neodpustím malou radu, lehce spojenou s profesionální deformací. Na ohně se nesahá, ale dají se na nich dobře péct buřty...  Spolu s tímto důležitým poselstvím volím ostrý stylový úkrok ať si to pamatujete :D