Kronika držkopádů aneb chlap v krizi středního věku...

a ještě v sociální izolaci k tomu. ....  Ale na co bych si stěžoval ?  Jak to máte vy? Vyplatí se dívat pod nohy, nebo radši až někam za horizont?

Jednoho dne po ránu si takhle vypíglujete zuby, zavzpomínáte na cigaretu kterou už si nikdy nezapálíte, a je vám zkrátka fajn protože jste King. Bytost mužská..... Vůbec vás nenapadne, že se to zrovna dneska zlomí. Jasně, svět kolem stárne. S údivem  pozorujete všechny kolem jak se na nich podepisuje zub času. Ještě že vás se to netýká. Jste pořád ten "Jura" co by mohl skály lámat, pařit a promilovat celou noc....  Ani si nevšimnete, že jak šel tak o těchto činnostech v této intenzitě už jenom sníte, neboť jejich realizace by vás mohla i zabít.

Všechno se zdá v pořádku, dokud si v jeden moment neuvědomíte, že místo dopředu se díváte už jen pod nohy.......

Ono totiž celej život je vlastně kronika držkopádů.

Jako smrádě jsem se vysekal na koloběžce a jelikož jsem byl jen v trenkách, štěrk mě sedřel půl těla do krve.

Taky jsem zakopl při odchodu z kina ,ve tmě mi madlo od krajního sedadla prošlo mezi rukama a málem připravilo o oko.

Při tahání klád v prudké stráni se mi smekla noha . Dodnes divím tomu jak jsem přežil bez zlomenin, nenapíchnutej na větev, ani nedodejchal pod závalem pár kubíků dřeva.

Výživná chvíle nastala když jsem kamarádovi pomáhal vařit svatební oběd a běžel s lodnou masa v náručí netuše, že v půli kuchyně je schod....

Moje lepší polovička nemůže zapomenout na časy, kdy jsem měl období.... No jak to říct, zcela střízlivý a na rovné zemi jsem se k předmětům přibližoval takřka výhradně parakotoulem, což bylo v přímém rozporu s mým talentem ke sportu na který jsem ji balil...  :D

Nikdy jsem se ale pod nohy nekoukal. Však nahoru nepoletím a dole mě najdou...

Až teď. Přistihl jsem se, že místo pohledům k horizontu si čučím pořád pod nohy abych nezakop. To bude ono. Páďo na krku, covid mi rozfoukal živobytí jak domeček z karet a ještě k tomu začínám bejt vopatrnej. Jasná krize středního věku. Za chvíli se místo čumendy pod nohy začnu ohlížet....

Tak tahle "nálada" se mě držela přesně jeden den.

Jaro klepe na dveře.

S kámošem jdeme založit "eseróčko", protože příležitostí kolem je dost.

Sice jsem víc doma než normálně. Ale jsem tady s tím, s kým chci bejt nejvíc na světě...

Žiju a žil jsem nejlíp jak umím...

"Doprčic! Na co jsem si to chtěl stěžovat?!!"

Díky a ahoj Filip.