Nejsem hodna být blogerem

Psaní je pro mě terapií. Potřebuji své myšlenky uveřejnit. Učím se tak být sama sebou a zároveň své já projevit navenek s podstoupením rizika, že mě někdo zkritizuje nebo projeví jiný názor.

K napsání tohoto článku mě inspiroval jeden z blogerů iDNES, který měl potřebu mě v rámci diskuse k mému poslednímu článku ohodnotit. Zneklidňuje ho, že o sobě tvrdím, že mám dar psaní a že píšu ráda. Očekával by prý ode mě, že za dobu 9 let, po kterou figuruji na blogu, napíšu více než 23 článků, když o sobě něco takového tvrdím.  

Jak píšu v onom článku, na který dotyčný reagoval. Žijeme v zajetí své vlastní mysli, která nás nutí neustále vše hodnotit. Hodnotíme věci, lidi i situace. Myslíme si, že všechno víme a z toho titulu máme potřebu se ke všemu vyjadřovat a vše hodnotit. Ve skutečnosti ale víme velké prd.

Ví například ten pán, co jsem žila uplynulých 9 let, čím jsem si v té době prošla, co jsem musela překonat? Nebo ví, jaké další talenty mám, které mě pudí k tomu, abych jim věnovala svůj čas? Ví, jakými cestami mě vedou mé touhy? Neví nic. Nezná mě, ani můj život, ale myslí si, že je kompetentní k tomu mě hodnotit. Jak typické.

Nejdříve jsem se nad oním hodnocením jen pousmála, protože lidí, co si mysleli nebo myslí, že jsou experti na můj život a vědí lépe než já, co dělám špatně, co bych měla dělat lépe a jak bych to měla dělat, už jsem za život potkala nepočítaně. Protože ale věřím, že žádná situace nám do života nepřichází jen tak, přimělo mě to k zamyšlení nad tím, jak já to vlastně všechno mám.

Pominu-li absurditu myšlenky, že množství napsaných článků má něco společného s kvalitou autora. A povznesu-li se nad to, že neuznávám hodnocení, tím spíše ne od někoho, kdo mě vůbec nezná, vlastně jsem za ten hodnotící komentář upřímně vděčná a velmi za něj děkuji, neboť jsem díky němu dospěla k uvědomění ………

Uvědomila jsem si, že zanedbávám psaní, a že je to škoda. Ne snad ani tak pro lidstvo, jako pro mě samotnou. Pro mě je totiž psaní jedním z nástrojů, který mi pomáhá urovnat si myšlenky. Zároveň je psaní takovou mojí terapií. Potřebuji své myšlenky uveřejnit. Učím se tak být sama sebou a zároveň své já projevit navenek s podstoupením rizika, že mě někdo zkritizuje nebo projeví jiný názor. Stalo se. Sice to nebyla úplně konstruktivní kritika, o kterou bych stála, ale vlastně jsem zjistila, že těch 9 let jsem nepromarnila. Před 9 lety bych totiž nejspíš po přečtení takového komentáře upadla do deprese. Utápěla bych se v sebelítosti, protože mé psaní je k ničemu a já jsem tudíž také nejspíš k ničemu. Teď se tak ale nestalo. Jsem dál! Mnohem dál!

Zaplavila mě radost. Vzpomněla jsem si na všechna ta nenaplněná očekávání. Děda ode mě očekával, že si vezmu dobrou partii, schopného a zajištěného muže, který mi zajistí slibnou budoucnost. Vzala jsem si neobyčejného obyčejného kluka, se kterým žiji krásně normální život. Taťka ode mě asi nic neočekával. Říkával, ať se raději do ničeho nepouštím, protože vše, co udělám, bude stejně neúspěch. Mamka, ta mě zase ode všeho zrazovala s tím, že je to nebezpečné a já jsem křehká, takže mě to zlomí. Naproti tomu otčím, ten do mě vkládal velké naděje. „Nejsi rozená manažerka, ale jsi neobyčejně chytrá a pracovitá, daleko to dotáhneš.“ Myslel přitom na nějakou prestižní dobře finančně ohodnocenou pozici. Tak ten byl také vedle jak ta jedle. I muži, kteří prošli mým životem před mým manželem, měli mnohá očekávání, a mnozí moji „přátelé“ ode mě také očekávali úplně něco jiného, než jsem v reálu předvedla. A tak to prostě je. Dřív mě to trápilo a dnes tam není nic. Je to tak osvobozující.

Na závěr už snad jen sdělení. Prosím vás, nechcete-li zažít zklamání, nic ode mě neočekávejte, neboť já jsem se nenarodila proto, abych naplňovala něčí očekávání. Narodila jsem se proto, abych se rozvzpomněla, kdo jsem, abych přestala marnit život vykonstruovanými představami o lidech a o životě, a namísto toho začala žít v souladu se záměrem své duše a naplnila tak podstatu svého bytí.