Poslanecká sněmovna schválila změnu parametrů důchodového systému, jádrem změn je zvýšení věku odchodu do důchodu a změna vzorce pro výpočet důchodu v závislosti na zaplacených odvodech. Podobné parametrické změny se chystají ve zdravotním systému - změny plateb za recept, cena dne v nemocnici a tak dále. Dává to smysl?
Co je vlastně na tom všem špatně? Stát totiž provozuje důchodový, zdravotní a sociální systém v monopolním režimu. Zdravotní a sociální odvody jsou povinné daně, jejichž výše se více či méně odvozuje od výše příjmu každého plátce.
Nabízená služba přitom pro řadu lidí nemá v podstatě žádný smysl a hodnotu. Nejkřiklavější případ jsou asi takové služby jako je např. nemocenská, kdy si řada zaměstnanců raději místo nemocenské bere dovolenou, "práci doma" či si platí paralelní komerční pojištění, které riziko vážnější nemoci a výpadku příjmu skutečně řeší. Výše plnění je v případě "pojistné události" ze strany státu dáno tabulkami a poměrně razantně zastropováno - bez ohledu na to, kolik jste si zaplatili. Můžeme pokračovat se starobním důchodem, podporou v nezaměstnanosti, invalidním důchodem atd.
Nebudu zde rozebírat jednotlivé součásti sociálního, důchodového i zdravotního systému a dokazovat jejich větší či menší výhodnost. Nicméně tyto státem nabízené služby nepředstavují pro část lidi, povinně vázané v těchto systémech, žádné řešení jejich situace a už vůbec ne atraktivní službu. Přitom řada komerčních pojišťoven už dnes nabízí produkty, které jsou sice o něco dražší, ale nabízejí také mnohem atraktivnější službu. Člověk přitom není v případě nouze v pozici prosebníka žadonícího úředníka o milost, ale v pozici klienta majícího dle smlouvy na příslušné plnění nárok.
U státního "pojištění" totiž chybí klientský princip. Stát se ke svým "pojištěncům" chová jako k nesvéprávným ovcím, které si nejsou schopné spočítat možná rizika a také způsob, jakým tato rizika řešit. Žádná ze státních pojistek totiž neobsahuje možnost platit více nebo méně a dostávat na tomto základě odlišnou službu. Opak je pravdou - systém je nastaven na potřeby nejchudších (z dob komunismu) a podle toho vypadá plnění. Pojistné je ale vždy daní a tak "bohatí" platí na nemocenské, zdravotní péči a důchody "chudým", aniž se jich někdo ptal. Tomuto bolševickému přerozdělování se říká solidární systém. Je to ale spíše zlodějna.
Ministru Hegerovi bych nerad křivdil, mám pocit, že další chystané kroky mají hlubší smysl (např. rušení paušálních plateb a platby za skutečné výkony), ale celkově mi přijde postup státních úředníků a zastupitelů přinejmenším zvláštní. Vytrvale leštit a předělávat systémy, které jsou v principu nefunkční a špatné, je zbytečná práce.
Státní sociální i zdravotní systémy totiž potřebují konkurenci jako prase drbání. Ke státním systémům by měly existovat i paralelní komerční služby. A státní pojištění by nemělo být určitě povinné, mělo by být možné ze systému prostě vystoupit, státu tyhle odvody neplatit a také státní podporu nečerpat.
Ano, odpůrci mi budou argumentovat lidmi, kteří nebudou platit nic a pak budou stát v maléru s rukou nataženou. Není přece problém uzákonit, že důchodové a zdravotní pojištění (spoření) je povinné, ale už neříkat jak a kde si kdo má službu zřídit.
Kdy už někdo řekne nahlas, že král je nahý, a že prostě o tyhle služby od státu nestojí?
Další články na toto téma:
Je ještě sociální péče ze strany státu zajímavá?
Smlouva se státem
Otrokářství průběžného systému
