Čím dál častěji se u nás hovoří o krizi školství. Nejsou peníze, učitelé mají nízké platy, akce ministerstva jsou nekoncepční .. slyšíme desítky výhrad. Chybí jedna zásadní - ve školství chybí klientský princip, chcete-li zpětná vazba učitel -žák. Škola se dnes chová stejně jako před 100 lety - ona nejlépe ví, co a jak se mají děti naučit. A nikdo do toho nemá co kecat. Stejně tak nikdo nemá co mluvit do kvality a výkonu pedagogů, to platí od základní po vysokou školu.
Stát dnes platí vzdělání dětí tak, že školám posílá přes obce nebo krajské úřady tzv. příspěvek na žáka. S tím nelze než souhlasit, alespoň do úrovně střední školy by stát měl výrazně a automaticky podporovat vzdělání svých občanů. Problém je s tím, že pokud stát peníze posílá přímo do školy přes úřad, občan vůbec nezjistí (a ani ho to nezajímá, proč taky), jaké peníze se do školství dostávají - také z jeho peněženky. S tím pak souvisí pasivita rodičů a žáků ve vztahu ke škole a na druhé straně autoritativní až arogantní a sebestředné chování škol a školských institucí.
Školy současně žehrají na nedostatek peněz a nízké platy, na druhé straně se především školští odboráři vší silou brání jakékoliv snaze o demontáž tabulkových platů a hodnocení učitelů podle kvality výuky a dosažených výsledků. Podobná situace je i ve státním zdravotnictví. Vtipné je, jak se státní zaměstnanci brání měření kvality jejich práce a oceňování výkonu - prý je to nespravedlivé…. Dokonce se ani nesmí říci, která škola je dobrá a která horší. Stejně tomu bylo donedávna u nemocnic.
Jedno z možných řešení je myslím zavedení školného na všech typech škol - ovšem s tím, že stát bude příspěvek na žáka posílat přes rodinu formou šeku (aby ho některé rodiny neprojely v kořalce a automatech). Škola pak bude moci vybírat za žáka školné, které se bude odvíjet od zájmu o danou školu. Školné se bude sestávat ze "státního příspěvku na žáka" a eventuálního doplatku z rodinného rozpočtu žáka. Některé školy doplatek vyžadovat budou, některé nikoliv. A podle vybraných peněz za žáky a studenty budou moci školy bez tabulkových omezení honorovat svoje vyučující. Čím lepší škola, tím větší zájem o studium, tím lepší školné, tím lepší podmínky pro vyučující a tím lepší výuka.
Takto to v podstatě už dnes chodí na soukromých školách. Pokud by se na tento model přešlo plošně, znamenalo by to pro české školství obrovský kvalitativní posun. Spolufinancování studia by totiž nutně znamenalo větší zájem rodičů o studium dětí, o kvalitu školy (když to už platím) a tím by zcela logicky vznikl obrovský tlak na výkon a kvalitu vyučujících - kterou by poptával student a jeho rodina (dneska to poptává stát a podle toho to vypadá).
Odpůrci školného budou navrhovat, že je to návrh neprůchodný zejména z hlediska sociálního. Že si to prostě většina rodin nebude moci dovolit. Odpovídám, že by se zřejmě pro většinu škol ani nic nezměnilo - ve finanční rovině. Většina škol by prostě musela jednak respektovat realitu, která říká, že 2/3 lidí mají podprůměrnou mzdu. Dobré školy navíc vždy poskytují prospěchová stipendia - všude na světě.
Ale řada škol by dovedla už dnes asi rozumně vyžít i s tím, co dostává od státu, kdyby nemusela plnit nesmyslné požadavky ze strany ministerstva - například výuka pracovního vyučování stojí školu poměrně dost peněz, ale je naprosto k ničemu. Stejně tak se dnešní tělesná výchova dá lehce nahradit povinně-volitelnou (a tudíž zábavnější) mimoškolní pohybovou aktivitou (TJ oddíl, Sokol, ...); škola nemusí utrácet za vytápění a opravy tělocvičny a je hnedle o trochu peněz více. A tak dále. I ve dnešním školství se často nerozumně plýtvá - nejen z nerozumu a lajdáctví ale také z iracionálních požadavků systému a byrokratů na výuku.
Zavedení školného by mělo řadu léčivých a pozitivních dopadů na dnešní školství, jmenovitě:
- Kvalitu výuky, tedy to CO a JAK se učí, by začali ovlivňovat KLIENTI systému, tedy žáci, studenti a jejich rodiny, role různých úředníků by se výrazně snížila
- Výkon a kvalita škol by se začala objektivně měřit, stejně jako spokojenost studentů a jejich úspěšnost v dalším studiu
- Na vyšších typech škol se výuka mohla skloubit s praxí, studenti zejména vyšších a vysokých škol by měli mít možnost (a snad i povinnost) při studiu pracovat v oboru, aby získávali i praxi; se školným by jim pak mohl pomáhat jejich budoucí zaměstnavatel, pokud by bylo třeba
- Školné by mělo obrovský samoregulační význam - málokdo by studoval obor, o kterém by věděl, že ho neuživí, nebo že tu práci nebude pak vykonávat
- Ve vztahu škola student by vznikl klientský princip s právy i povinnostmi - při porušení pravidel by mohla škola studenta vyloučit (dnes to minimálně na ZŠ nelze a řada slušných dětí trpí)
- Zcela nutně by se zvyšovala kvalita všech úrovní a typů škol, špatné školy by zanikaly, protože by o ně nebyl zájem, jejich učitelé by ze školství odcházeli, protože by o ně zájem také logicky nebyl
- Do škol by se začali dostávat lidé, kteří opravdu něco umějí a nejsou jen idealističtí a teoretičtí blouznivci, případně lidé, kteří by se na trhu práci jinak těžko uplatnili.
- Na druhou stranu by školství musela opustit řada zcela nevyhovujících pedagogů
- Ve školách by se zvýšil počet učitelů, kteří by zde učili na částečný úvazek, pouze konkrétní hodiny a předměty. Mohla by se zvýšit pestrost výuky škol a i nabídka nepovinných předmětů.
- Mohly by se zrušit dnes tolik zbytečné formální požadavky na pedagogy (např. pedagogické minimum) a bylo by snadnější sehnat odpovídající pedagogy, nejen třeba na výuku jazyků ..
- Řada škol na malých městech nebude muset být slučována, pokud budou moci rodiče chybějící finance dodat formou školného
- Školství by se stalo zajímavou ekonomickou oblastí a řada škol by se mohla privatizovat, nemusela by být vázaná organizačně na obec nebo kraj, zvýšila by se akademická svoboda
Doufám, že se tahle země jednou zbaví dojmu většiny lidí, kteří si myslí, že nejlepší služby jsou zadarmo a stát se má o všechno postarat. Pravda je, že státní služby zdarma jsou naprosto ty nejhorší. Pokud jsou ještě kombinované se státním monopolem, je to opravdové peklo. Snad se změny v tomto smyslu někdy dožiju.
Ke čtení doporučuji tento článek Ondřeje Šteffla na stejné téma. Je vynikající.
