Sedím si tak jednouc na nádraží ve Studénce pod platanem na nástupišti,tuším číslo 3 u 15.-té koleje odkud někdy vyjíždějí vlaky směrem na Štramberk a přemýšlím si. Vlastně jsem se na chvíli potápím co by Titanic do spáru nostlagických vzpomínek na prošlé léta,vzpomínajíce jak a jestli opravdu dřív bylo líp,na základě výroků snad mnohá lidí: LÍP UŽ BYLO či A BUDE HŮŘ. Někdy,protože ono to vždycky záleží na tom,kde to výpravčí tou dobou řídící vše z věže centrálně na dálku v Přerova postaví.Tak totiž již rok funguje řízení dráhy a proto není divu,že jednou to postaví na kolej č.3 jindy na kolej č.15,podle toho jak jej to napadne či uzná za vhodné a lidi,zvyklí stále chodit na štramberské nástupiště,lítají jako prádlo ve větru či letouny při bitvě o Anglii nadávající a sprostě titulující tu bandu nemožných železničářů. Prostě kohokoliv vidíce v oranžových montérkách s logem firmy ČD a zcela netušíccže spousta z těch pracovníků již nemá zhola nic od reorganizace ČD a.s. společného s osobní dopravou a přepravou,kromě právě starého,kdysi nafasovaného pracovního oděvu,který si někdo sem tam dokáže splést s TECHNICKÝMI SLUŽBAMI.
Nic víc,jen tak ject zase krajinou,říkám si a hlavou se mi honí to nyní a to kdysi.
Parafrázuji a spojuji si krajinu s ženským tělem a vlastně jednim údolím.Tolik názvů už znám.
Už jako malé dítě jsem navštívil zájezdem Ratibořicko,konkrétně zámek Kuks a Babiččino údolí.
Zhruba po desíti létech,kdy se po pádu komunistů opět v naší zemi rozjel tramping či prostě co by mladí floutci jsme začali jezdit na čundry a vandry,několikráte jsem se coural po oblasti Vítkovska od zříceniny hradu Vikštejn,kde jsme několikráte nocovali jen tak ve spacácích ve sklepeních údolím řeky Moravice zvaným Anino údolí.
Znám hory.Znám i doly(ostravsko-karvinské samozřejmě).Také znám i různá údolí.
Hodně jsem již toho viděl.Jen jedno jediný údolí ještě nějak nemám prouzkoumané,říkám si.
Evino údolí.
Přesně nevím kde jej mám hledat,ale něco či snad někdo mi říká,že by se snad mohlo nacházet někde tam,kde leží Pardubice.
Jediné údolí,jež mne láká čím dál více.
Mnozí krajináři jej budou hledat po mapách marně,přeci jen se jedná čistě o jeden ženský klín.
Vždyť ženské tělo je krajinou samou.Hory,kopce,údolí.Les anebo mýtinka.
Není nad to složit hlavu někde na vysekaném paloučku.
A nevadí mně ani,že zrovna nerostou.
Nerostou,počasí nepřeje.Buď je příliš horko anebo příliš chladno a mokro.
Vlhko sice prý prospívá růstu hub a tak se docela sem tam může stát,že snad jeden hříbek by se mohl objevit.Však nemusí být jich zase fůry.Vždyť jeden bohatě stačí na chuť.
Někdy mívám chvíli dlouhou a tak se těším na Evu
snad nejsem naivní
i když poslední dobou zdáme se snad
sami sobě protivní.
Těším se na Evu,na Evičku(to jen by se to rýmovalo)
oblečenou v tom jejím green tričku.
Hladil bych jí kolena
a koukal
jak je věrně zelená.
Zelená jako jaro
jako les
a koukal bych se jí do očí,
koukal bych se na ní.
Pořád stejně jako dnes.
Zatím však ač srdce mé pro ní buší
a vím,že Ona,snad v to doufá anebo to tuší
když na sebe myslíme,
krev v žilách teplem mi klokotá,
leč bez ní jsem jak U lesa ta samota.
Bodejť by ne,když pro změnu vím,
že Ona je půlkou mého života.
A tak co dělat s tím časem,než budeme konečně spolu
sem tam zasednout mohu k hospodskému stolu,
dát si pár piv
anebo sem tam panáka
i když pravda,moc mne to už neláká,
však kolikráte nad tím
máv jsem rukou svou anebo jen tak zív.
Leč jak krátit čas si mám,
i když nejsem z těch,
co četli právě,
hltajíc z Jacka Kerrouacka.
A tak někdy ticho,
jakoby pusto
jindy slov a lásky plno,
husto...
A tak mně to příjde vzhledem k tomu kraji jakoby se vrah vracel někde na místo činu,
tedy jen tak.
Obrazně řečeno,
zavřené oči,
za nimi sen
a před sebou cíl
jimž je Její tělo
oděno či svlečeno.
...to be continued
