tentokrát jsem cestovala se skupinou jogínek do Itálie a nebyla bych to já, kdyby se mi něco nestalo...
Hned jakmile jsem si začala balit ve spěchu, věděla jsem, že je něco špatně. Taky znáte ten pocit, že je něco špatně a nemáte nikam jezdit a přesto víte, že máte koupené letenky a zařízený pobyt na pár dní odpočinku, ale stejně podvědomě cítíte, že bysme neměli jezdit. Ale samozřejmě i přes znamení jedete, že ano.
Šla jsem si do sklepa pro kufr a po tmě vytáhla černý kufr, který byl nejblíž východu. Bohužel nemám nikdy moc času se zabývat prkotinami, protože jsem v neustálém spěchu a tudíž když jsem v dešti vyvlekla fufr do bytu, zjistila jsem, že to není můj kufr, ale už jsem byla línů ho vláčet v dešti zase do sklepa a něco tam hledat. Řekla jsem si, že je jedno, s jakým kufrem pojedu.
Nabalila jsem si pár věcí a ve spěchu jela na letiště autem, které jsem ještě nechala na odstavném parkovišti. Běžela jsem odletovou halou ke gatu, protože já nikdy neumím chodit včas a modlila jsem se, abych rychle prošla odbavením. Všichni (letěla jsem s jógou) už samozřejmě čekali před gatem a dávali si v klidu kafíčko a víno v přilehlém bufíku. Já s vyplazeným jazykem a mokrýma zádama doběhla před Gate a zrovna se Gate rozsvítil, že nastupujeme. Takže odpočinek nula.Těšila jsem se, jak si sednu do letadla a na chvíli usnu Jenže! Poprvé se mi stalo tohle!Přišel ke mě chytrolín z letecké společnosti, myslím, že to byl wizzair tehdy a začal mě buzerovat, že mu přijde, že je můj kufr větší než by palubní zavazadlo mělo být. Já s ledovým klidem tvrdila, že nikoliv a pan chytrolín mě donutil kufr strčit do té plechové věci na přeměření rozměrů před vstupem ke gatu. Kufr by se tam normálně vlezl, nebýt koleček! Bylo vidět, zřejmě velikost splňuje, ale protože kolečka nešla demontovat a díky nim bylo kufřík širší asi o 2cm, tak mě pana chytrolín poslal k okýnku na chce-in s tím, že nesplňuji požadavky společnosti a za kufr si doplatím 120 euro!!!!!
Chápete to? Letenka asi za 1800,- do Benátek a kufřík kvůli kolečkům ještě dražší! Přes počáteční hádky a odpor jsem rezignovala kufr nechala odbavit a zaplatila. Radši bych těch 120 vočí prožrala tedy!
V letadle jsem si musela dát na uklidnění předraženou dvojku vína a doufala, že už je to za mnou a bude jen lépe. Ale víte, jak to občas je. Osud je pěkně škodolibej šmejd! Jakmile jsme dojeli od letiště do Benátek, museli jsme si koupit lupen na všechny ty vaporetta, co tam jezdí, což je lodní doprava, která vás na 72 hodin stojí 40éček. Tak jsem si vesela lupen koupila a strčila do kapsy kraťasů. Do stejné kapsy jsem si strčila ale i mobil a kdo nikdy nebyl v Benátkách, netuší, jak je super všechno fotit, vidět a zůstat stát s otevřenou pusou dokořán nad tou krásou. A jak to dopadlo s lístkem? Hádejte. Během 5minut jsem byla bez lístku.Buď spadl nebo uletěl, jak jsem vyndávala z kapsy mobil. Bylo mi do breku. Proč já? dalších 40 éček a ještě jsem nedojela ani na hotel, takže to máme 3dny během prvního dne o 160 euro dražší a to jsem ještě neměla ani kafe!
Moji milí jogíni, když mě ale viděli, v jakém jsem stavu, tak se jim mě zželelo a každý na ubožák přispěl eurem nebo dvěma a koupili mi nový lístek. Ten jsem už neztratila! Co z toho vyplývá? Že někdy se musí stát pár chyb a špatností, aby se na konci mohlo rozsvítit slunce v podobě lidí, co vás mají rádi a nenechají ve štychu. Zbytek pobytu byl super, lekce jógy jsme prokládaly výborným vínem, naučnými prohlídkami zdejších kostelů s obrazy nejznámějších umělců a Aperolem a mě došlo, že ačkoliv jsem od začátku věděla, že je to průšvih, tak nakonec to stálo za to.
A to bychom si měli uvědomit, možná obzvlášť v této době, kdy spousta věcí kolem nás je depresivních, masová média do nás tlačí tragédie, nemoci a války, nic pozitivního na konci tunelu.Pořád je kolem nás důvod k radosti, pokud máme kolem sebe lidi, kteří nás podepřou, když nám není hej, lidi, pro které je náš úsměv víc než drahý dárek k narozeninám a lidi, kteří pro nás jsou víc než rodina a za to už stojí žít ne?
