Jak se z My name is nedobrovolně stalo Ich heisse.....aneb cesta za němčinou

Kolika jazyky mluvíš, tolikrát jsi člověkem, se říká. Nikdy jsem si nemyslela, že budu až tak lidská, že budu mluvit plynule třema jazyky a mým oblíbeným jazykem se stane tolik nenáviděná němčina.Cesty osudu jsou nevyzpytatelné...

    Psal se rok 1996. Abych řekla pravdu, kromě toho, že jsem jsem nosila ošklivé brejličky s růžovýma obroučkami, nosila chlupaté nevzhledné svetry tak o tři čísla větší, neměla jsem žádná prsa, ale už tehdy jsem měla 178 centimetrů a tím jsem převyšovala ve třídě úplně všechny, si nepamatuju vůbec nic zvláštního.

   V mém nudném dětském životě se neodehrávalo žádné drama, maximálně, které z nevkusných kaliopek si dneska vezmu do školy. Guma v pase až pod prsa a jedeš. Šedá nevýrazná myš, které se, jak zpívá Daniel Landa, brejličky mlžily a jedničky množily. Dokud můj táta nepřišel se skvělým nápadem, o kterém samozřejmě nehodlal s nikým diskutovat, ani s mámou a už vůbec ne se mnou. "Půjdeš na německý gympl", rozhodl.

   Brečela jsem, prosila, vyhrožovala a ničemu platné. Jakmile se můj táta pro něco rozhodl, tak s ním nikdy nikdo nehnul. Do té doby jsem se na základce učila angličtinu a němčina mi přišla škaredá, odpudivá a směšná. Spolu s bráchou jsem se němčině smáli a ťukali si na čelo před lidmi, co se jí učí. Jediné, co se nám líbilo, bylo píseň Eins,zwei, Policie od skupiny Mo-Do. Tuhle odrhovačku ještě každý zná, protože ač je to písnička hrozná, velmi chytlavá. S nechutí jsem tedy nastoupila, ještě ke všemu, na osmileté německé gymnázium v Brně.

   Hned první týden se odjelo na seznamovací týden, kde jsem hned pochopila, že to bude průšvih. Na otázku "Wie heisst du?" jsem jen zmateně koulela očima a netušila jsem, co mám odpovědět a když jsem se podívala okolo, jak všichni alespoň základně sprechtí, tak jsem věděla, že tohle bude veeeelkej průšvih. Taky že byl. Na základce jsem byla šprtík, na gymplu jsem propadala z němčiny hned v prvním pololetí.

   Nikdo se se mnou neučil, neměla jsem se na koho obrátit, nerozuměla jsem úkolům  a hlavně jsem k tomu měla naprostý odpor. Co znamená německé gymnázium? Každý den hodina konverzace a hodina gramatiky. Každý.

   Naštěstí moje báječná máma pochopila, že jsem se nedobrovolně stala obětí německého utrpení a rozhodla se mě zachránit. Sehnala mi učitelku němčiny.

   Paní Ovísková, v té době už 85-letá, stará dáma, byla velmi distingovaná dáma na úrovni. Původem Polka, která ráda používala spojeni kochanie na cokoliv. Nikdy jsem ji neviděla nenalíčenou, pokaždé měla své plavé vlasy na mikádo zespodu krku podtočené do kudrlinek ve stylu 40.let a vždy měla růžovou rtěnku, kašmírový svetr, punčošky a mokasíny. Mluvila plynule německy a polsky a byla velmi milá. Bohužel jsem si ji vylosovala každý den po škole, od čtyř odpoledne na hodinu. Zatímco jiné děti lítaly po venku, já seděla v prvorepublikové vile s paní Ovískovou, která měla hadí reflex, jak tomu brácha říkal a v pravidelných intervalem vystrkovala z úst špičku jazyka a mlaskala.

    I přes svůj věk byla neskutečné čiperná a byla tajně zamilovaná do opata v klášteře, očividně ji vůbec nevadilo, že byl o čtyřicet let mladší. Pokaždé o něm nadšeně mluvila, und seine blauen Augen nikdy nezapomenu. Ani na ni.

   Díky ní jsem během pololetí spravila čtyřku na dvojku, dokonce se řešilo, že jsem byla s prospěchem na jedničku, ale ze čtyřky na jedničku se učitelé báli, aby je někdo neosočil z nadržování.

   Roky plynuly, já stále chodila po škole na doučování, naučila jsem se nenáviděný jazyk, četli jsme knihy v originálech, nutila mě číst i Geotheho. Když mi bylo sedmnáct, tak jsem se rozhodla vycestovat do Německa na delší dobu.

   Žila jsem na bývalém internátu vedle Heidelbergu, kde jsem byla úplně sama. Bývalý internát už roky opuštěný, celá škola, jakmile skončila výuka, byla prázdná. Třičtvrtě roku jsem taky bydlela úplně sama, místo kuchyně jsem měla jen starou hliníkovou remosku, ale naučila jsem se o sebe postarat. Uvařit, upéct v remosce kuře i buchty a oslavila jsem tam i svoje osmnácté narozeniny. Moje němčina se ještě vytunila a ačkoliv jsem občas měla pocit osamění, protože jsem se neměla s kým bavit, tak toho ani jeden den svého života nelituji.

   Byla to škola života jako blázen. Sama v cizím prostředí, na kopci nad městem, kdy jsem musela vždy sejít několik stovek schodů pěšky do údolí, abych se dostala k civilizaci. Autobus nahoru ke škole jezdil jen školní a mimo něj pěšky nebo autem dolů do města.

   Dnes říkám, že bych každému teenagerovi doporučila nebo i přikázala, být rodičem, aby vypadl do ciziny. Myslím, že se už opakuju, že jsem to v nějakém článku už psala, ale nejde jen o jazyk samotný. Jde o kulturní odlišnosti, nejen v chování, ale i stolování, trávení volného času, pochopení mentality jiných národů, která je mnohdy strašně odlišná od té naší.Každé delší trávení času mimo domovinu nám nabízí možnost vystoupit z naší komfortní zóny a udělat něco pro sebe. To, co se tam naučíme, už nám nikdo nevezme. Tu svobodu, sebevědomí, že jsme přežili a postarali se o sebe v jiném prostředí než domovině, že i přes všechny nesnáze jsme se nevdali a i když jsme občas mluvili rukama, nohama, tak to za to stálo.

   Dodnes vzpomínám na čerstvě čokoládové rolky z pekárny pod kopcem, na vánoční školní párty, kde je moc nerozuměla, protože mluvili dialektem a smáli se mi, že mluvím Hochdeutsch i na svého německého kluka, se kterým jsem tam pár měsíců randila a díky němu nahlédla do německé rodiny doktorů a jejich životního stylu.

   Nikdy bych neřekla že teď po více než dvaceti letech se k němčině vrátím. Kromě občasných výletů do Německa nebo Rakouska na nákupy jsem za ty roky německy nemluvila a před pár měsíci mě osvítil nápad, díky jedné šarmantní dámě, že bych mohla jazyky vyučovat.

Já a učitelka? To vážně ne, říkala jsem si. Dnes je to už čtvrtý měsíc, kdy mám deset žáků každý týden na angličtinu a němčinu a můžu tak zužitkovat vše, co jsem se za ty roky cestování naučila a s láskou vzpomínám na nenáviděnou němčinu každý den :-) co tím chci říct? Nebojte se výzev, nikdy nevíte, kde to, co prožijete se otiskne do vaší budoucnosti a jak vám jedno malé rozhodnutí může navždy změnit život. Vystoupení ze své komfortní zóny a možnost z ní vůbec vystoupit je ten největší dar, který sami sobě můžeme dát.