Pokud jste nežili nikdy nikde mimo území ČR, nedokážete asi sami posoudit, jak moc náročné to je. Je to boj nejen o uživení se, ale i psychika hraje velkou roli. Přeci jen jste sami za sebe v cizí zemi...
Moje velmi blízká kamarádka se rozhodla, že odcestuje na delší dobu do zahraničí. Já do ní šila už před lety, ať někam vypadne, aby se pořádně naučila jazyk, ale ona se pořád bránila. Najednou se samovolně rozhodla a místo, aby jela někam "za roh" tak se rozhodla pro Nový Zéland.
Proč zrovna tam? říkala jsem si. To byla moje první reakce. Proč když nemám úplně toulavé boty a celý život se držím v rámci jedné republiky, tak odjedu na konec světa? Pak když jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že je to určitě lepší, čím dál, tím lépe. Pokud nejste vyloženě antinacionalista, který se snaží zběhnout kamkoliv jinam, než aby zůstal v rodné vlasti, tak je asi jistější, abyste vypadli co nejdál a nelákalo vás to se vrátit hned zítra.
Proč? Kromě samotného rozhodnutí, že se na nějaký čas odstěhujete někam, kde se mluví cizím jazykem, funguje jiná legislativa, někde i jiné pojetí o čase, než jsme zvyklí.
Jak to myslím? V mých článcích o Americe jste se určitě dočetli, jak jsem měla na začátku potřebu odpovídat každému na jejich how are you? , protože jsem slušně vychovaná a měla jsem pocit, že je to zajímá. Nepochopila jsem poměrně dlouho, že se jedná pouze o běžnou konverzační frázi na ice breaking.
O to víc jsem byla zklamaná, když jsem zjistila, že není tak easy se infiltrovat do nového prostředí. Každý se ke mě vždy choval, ať už v Německu, nebo v Americe, velmi dobře a přátelsky, ale díky kulturním, náboženským i politickým odlišnostem a nastavení mysli jste pro ně prostě cizinec. Obzvlášť v práci je to znát. Každý je friendly, ale málokdo se s vámi spřátelí natolik, aby si vás pustil k tomu blíž než kde končí pracovní území. Mnohdy o svých kolezích ani spolužácích nevíte téměř nic z jejich soukromého života, ačkoliv jste v kontaktu denně, dokonce ani kolik mají sourozenců.
Proto se o náš Češích říká, že jsme takoví přátelští. Nemáme problém navázat kontakt téměř s kýmkoliv a nedělá nám problém mluvit takřka o čemkoliv. Co se vám tedy může naprosto běžně v zahraničí stát je, že se budete i přes příliv nových přátel, cítit osamělí.
Rozdíl v mentalitě, humoru, životním stylu i stylu trávení volného času je naprosto odlišný od toho, na co jsme zvyklí. Kromě toho každému přijde docela vtipný váš přízvuk. Ačkoliv se můžete drtit ve škole co to půjde, stejně bude slyšet váš přízvuk a navíc nebudete mluvit dialektem. Nejednou se stanete kvůli tomu terčem posměchu.
V neposlední řadě nesmím zapomenout na naše české přepočítávání cen na českou měnu. Poměrně dlouho trvá, než začnete nejen přemýšlet v daném jazyce, ale přestanete i zkoumat, kolik co stojí v CZK. Věřte mi, na začátku neděláte téměr nic jiného, než byť podvědomě přepočítáváte finanční rozdíly, řešíte kulturní rozdíly i rozdíly ve správě systému.
Kroutíte hlavami nad ještě strašidelnější byrokracií, leností úřadů a nesmyslností papírů eventuálně lhůt, co musíte dodržet. Ne nadarmo se říká, jiný kraj, jiný mrav.
ALE! Uklidním vás, zvyknete si :-D.
Jak poznáte, že jste se aklimatizovali? Zpravidla se vám začnou zdát sny i noční můry :-D v daném cizím jazyce, nemusíte přemýšlet nad skladbou věty ani slovíčkem, naopak máte pocit, že se vám z hlavy vykouří čeština a když se blíží okamžik návratu do vlasti rozhodně radostně nej
ucháte. Voilá jak by řekl Francouz! Tam jsme se chtěli dostat a částečně proto žijeme v zahraničí. Stane se z nás chameleon, který se umí přizpůsobit situaci a splynout z davem. Jakmile to tam jednou dostanete, už to nezmizí. To mi tak připomíná, že musím koupit letenku :-) !!Hasta luego!!!
