Vzpomněla jsem si na jeden neblahý případ, kterého jsem byla svědkem. Chvílemi byl úsměvný, chvílemi smutný.
Jednou jsem takhle prodávala byt blízko pražské Palmovky, což bohužel dodnes není, kdo ví jak lukrativní lokalita. Byt v přízemí s vytlučenými skly a kompletně vybílený. Asi by byl normálně hezčí, ale i dům byl neudržovaný a na pohled ošklivý.
Nový majitel si představoval, jak vydělá jmění, protože vykoupil po synovi majitelky pohledávku ve výši cca 800 000,- a syn majitelky na něj byt převedl s tím, že se následně byt prodá.
Starý majitel ale v bytě nebydlel, bydlela v něm jeho stará matka. A ta se rozhodla, že nám zatopí. Po nějakém delším časovém odstupu se našel na byt kupec. Vše probíhalo hladce, až mě překvapovalo, jak moc hladce.
Jenže žádný idyla netrvá věčně a naše skončila protokolárním předáním bytu.
Když jsme totiž otevřely dveře bytu, seděla na židli u topení máma původního majitele na staré, dřevěné židli přivázaná za ruku a za nohu k topení a na náš udivený výraz odpověděla jen: „Já nikam nejdu, budete mě muset vynést.“
Podotýkám, že paní měla kde bydlet, nikdo ji na ulici nevyhazoval, ale k bytu po těch 40-ti letech měla takovou citovou vazbu, že jej kvůli synově hlouposti s hazardem odmítala opustit.
„Jestli se mě dotknete, volám na vás policii za napadení.“
Nejdřív jsme se jí snažili vysvětlit, že ten byt je už tady pana Macáska, a že nemá právo tam být a už vůbec ne tvrdit, že odtamtud neodejde, že je v bytě protiprávně.
„Už moje maminka tu žila celý život, ta byla taky bojovnice a vyhodit by se nenechala,“ lomcovala paní matka rukama a hulákala na nás.
Nu což, opsali jsme si stavy energií a zavolali jsme policii, protože nám bylo jasné, že s paní se nedomluvíme. Když dorazili mladí dva policisté, nesměle přešlapovali na prahu bytu a odmítali jít dál. Po předložení kupní smlouvy a předávacích protokolů pochopili, že paní je v bytě již neprávem, ale odmítli s ní dál nakládat. Pouze protokolárně zapsali, co se na výjezdu stalo, my měli svědky, že jsme jí nezkřivili ani vlas, a finále se vyhrotilo tak, že jsme milou paní odvázali od topení a i se židlí jsme ji vynesli před dům.
Trošku jsem si připadala jak ve Slunce, seno, jahody, jak vláčeli starou babičku do postele na kolečkách. Na druhé straně mě jí bylo líto, protože za hraní syna na automatech nemohla a doplatila.
Po chvíli se z před domu demonstrativně zvedla, řekla: „Ach jo, to nevyšlo,“ a táhla si židličku za sebou k tramvaji. Je mi líto, že to takhle dopadlo paní Z., ale doufám, že jste syna dostatečně zmydlila doma vařečkou nebo pánví po hlavě.
