Pokračování mého vyprávění z původně plánovaného workshop and travel od Student Agency, což se nakonec stalo work and travel by me na vlastní pěst. Tento článek je ilustrací amerického způsobu života v malém městě Cleveland
Kdo četl mé předešlé článek o USA, tak jistě zná předešlé vtipné momenty i všechny peripetie, které se mi v průběhu prvních pár měsíců v Americe staly.
Nyní se posouvám ve vyprávění o kousek dál, zhruba tři až čtyři měsíce po příjezdu do Clevelandu. Na párty, o které jsem psala v minulém článku č.3, jsem se seznámila s Taylorem. Obyčejným americkým klukem, záchranářem, který patřil do skupiny záchranářů, hasičů a zdravotních kluků, které jsme potkaly s Verčou v baru. Nebyla to láska na první pohled, to ani náhodou, byla jsem mladá a blbá a ruku na srdce, když je člověk mladý hraje velkou roli první dojem a vzhled až později pochopíme, že zářivý úsměv, svaly a modré oči nejsou vše. Naštěstí Taylor to neměl stejně, takže ho moje odtažité chování nerozladilo, naopak jak poznamenal opakovaně, "it's very cute Europian you look".
Nikdy jsem nechápala co tím myslí. Až když jsme začali zpočátku nevinně chodit na párty a začala jsem poznávat jeho americké přátele došlo mi, že jsme asi na první pohled docela dost odlišní.
Americké holky chodily v beztvarých mikinách s nejrůznějšími potisky a pokud byly bělošky, moc si nebarvily vlasy a byly dost přírodní. Pokud byly černošky, poměrně často jsem je potkávala na hlavě s barevnou síťkou, která mi připomínala síťovku na nákup do COOPu nebo s barevnou punčuchou nejlépe neonové barvy a vlastně jsem nikdy nepřišla na to, proč to nosí.
Já měla tehdy načerno nabarvené vlasy na mikádo a hodně často jsem kolem krku nosila barevné šátky, kterými jsem si ozvláštňovala obyčejná jednobarevná trička. "You look french", slýchávala jsem často a když jsem byla v práci v beztvarém firemním tričku s logem tak místo french jsem vypadala jako little Russia, protože jsem měla divný akcent a černé vlasy na mikádo.
To, že jsem po práci jezdila domů na kolečkových bruslích, běžela v pruhu pro cyklisty, který vždy zel prázdnotou, a ráda jsem si zašla místo nudy do galerie umění čučet na obrazy nebo do knihovny každému přišlo stupid.
"Proč by někdo jezdit jinak než autem, jsi sociální případ?" Slýchala jsem často.
"Ne, jen se ráda hýbu." Další výraz v obličeji v duchu ta holka je blázen.
Možná jste někdy slyšeli o nás Češích, jak jsme líný národ. Nejsme!!! Not at all! Žádný Amík vám nepůjde do obchodu pěšky, ani kdyby byl 500m od domu. Málokterý pojede do práce na kole, i kdyby si měl benzín načepovat jen do petky. A mhd jezdí jen socky. Ti, co na to mají, jezdí vlastním autem nebo taxíkem. Poslední skupina jsem byla já a mě podobní- Evropani=divní lidé.
To, že jsem uměla uvařit a něco upéct jen podtrhlo jejich překvapení nad mou zvláštností a samozřejmě jeden z prvních dotazů byl, proč jsem jela do Ameriky, oni přece nikam jezdit nepotřebují. Většina z nich nikdy neopustili stát, kde se narodili, natož jet do Evropy! Co tam? Proč?
Well, Taylor se snažil, párkrát mě vzal na "výlet" ven, kde se přemohl k procházce a aspoň jsme vyvenčili jeho fenku Connie. Pes byl nejšťastnější, protože jsem s ní šla běhat a mohla být konečně mimo dvorek. Po pár oťukávacích randetech byla ruka v rukávě, tak trochu nechtěně, ale říkala jsem si, že to bude alespoň průzkum do amerických mozků.
Pro něj jsem byla nejkrásnější, nejchytřejší, nejšikovnější na světě, v životě jsem se v Čechách tolika superlativ nedočkala, u nás je spousta věcí braná jako standard a když jsme spolu začali po pár měsících žít, tak se ještě ukázalo, že jsem sklidila velký obdiv za to, že nejen že umím vyprat, uvařit, ale i nandat do myčky, následně ji zapnout a vydrhnout barák tak, že konečně vypadal čistě.
Well pocty se mi dostalo i v oblasti intimní, protože mi bylo řečeno, že Američanky jsou neskutečně líné. Nepídila jsem se po detailech, ale shodli se na tom všichni záchranáři a hasiči u drinku v klubu. Američanky dle jejich slov jen čekají, co bude, snaha 0 a ještě jsou líné a nic neumí. Prodávám, jak jsem koupila, řekla bych.
Co mě ovšem vždy rozladilo bylo, že jsme dům zásadně nezamykali. Nikdy. Ani auto, když jsme od něj odcházeli. Nikdy!
Taylor: " A kdo by nám co kradl?"
Já:" Třeba tu LCD tv přes celou zeď co máte v obyváku, nebo ty notebooky, telefony atd co máte doma?" (Taylor bydlel s hasičem Dannym, sdíleli spolu dům, obzvlášť po ránu to bylo náročné v koupelně:-)
Taylor: "U vás se tak krade? To bych tam žít nechtěl! My tady nic nezamykáme a klíče dáváme nahoru nad dveře nebo pod rohožku."
Já:"Proč?"
Taylor:"Kdyby se něco dělo, museli bychom odjet na déle a potřeboval by někdo zamknout a je to praktické, aspoň neztratíš klíče."
Mno, to jsem akceptovat nedokázala. To, že jsem měla v autě svůj drahocenný starý notebook a on s klidem jen zabouchl dveře a šel pryč, to jsem nedala taky. Zjistila jsem, že v těchto kulturních odlišnostech se nikdy nesetkáme. Asi je to výchova, způsob života v ČR, zkušenosti, who knows.
Ale je to vážně tak jako v těch filmech. Kde je klíč? Pod rohožkou nebo květináčem. Nevím, jak vy, ale já zamykám i když jedu do krámu ve vedlejší vsi a to máme velkého psa. Maybe I'm too much Europian, too much Czech.
Co se mi moc líbilo a tady mi chybělo bylo slavení všech svátků, i těch uhozenejch. Pod heslem důvod k oslavě se vždy najde se tam slavilo všechno a ve velkém. S přáteli, rodinou, sousedy, neznámými, prostě cokoliv, dokonce i ta prohra Browns se slavila, protože se stále doufalo, že příště vyhrají. Haloween jsem si tam naprosto zamilovala. Proč? Přijdu si tak jednou do práce a sahám do lednice pro koktejlovou skleničku a plave v ní umělé oko a na poličce leží uříznutá umělá ruka. Kolega na mě bafnul zpoza rohu v masce příšery s nožem v hlavě. Každý druhý dům měl před domem nafukovací příšeru, v trávě zahrabaného kostlivce nebo aspoň jeho ruce nebo mu za oknem svítila nějaká dekorace. Samozřejmě jsme na halloweenské párty nemohli taky chybět.
A víte co bylo super? Byla jsem si den ode dne jistější v
angličtině. Už jsem nemluvila czechEnglish jako na začátku, kdy jsem používala středoškolskou angličtinu a málokdo mi rozuměl. Víte co dodnes říkám? Je strašně důležité, abyste vaše děti poslali někam mimo ČR. Nejen kvůli jazyku samotnému, ale i kvůli zkušenostem, zážitkům, které tady nezažijete. Pochopení kultury, zvyklostí, mentalitě. Ať už zažijete cokoliv, tak si myslím, že minimum je tři měsíce.To je tak ideální čas, aby se člověk rozkoukal a začal mluvit, něco pochytil a nebál se, že bude za blbce.
Další díl z Cesty do Ameriky věnuji cestování- Washington, New York :-)
