Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů. O vesničkách na severu a bydlení u cizích lidí.
S trochu těžkým srdcem opouštím Solikamsk. Je to zkrátka nádherné město. Stejně jako řeka Kama, u které leží. Ale už je pozdě. Sedím ve starém Mercedesu a mířím na západ. Jízda není zrovna nejrychlejší, protože cesta je v katastrofálním stavu. Jinak, čeština nemá výraz pro stav, ve kterém se tato silnice nachází. Naštěstí nám jízdu zpříjemňuje vodka. Nejdříve mne a pak i řidiči. To ve chvíli, kdy potkáváme v protisměru kamaráda. Obě auta zastavují asi na půl hodiny. Tady plyne čas trochu pomaleji.
Nakonec se dostávám do Požvy. Vesničky na druhém břehu Kamy. Nic tady není. Jen pár domů a kostel. Ale i tak bych tady chtěl letní domek. Zkrátka vesničky tady na severu mají neskutečné kouzlo, které ovšem nezachytí žádný fotoaparát. Po rozhovoru s místními se však dozvídám, že zde prý postavili vůbec první parochod - parník v Rusku. Moc se mi to nezdá, ale když on to ten děda říká tak procítěně. No nic, čas popojet. Letní domek si tady koupím jindy. Podle mapy se nejedná o dálnici. Realita však dokáže předčit i ty nejšílenější sny. Maximální rychlost je tady 25 km/h. Zastávky na vodku a zdravotní procházky jsou zde nezbytné.
Je až neuvěřitelné, jak málo vědí místní o vedlejších vesnicích. Momentálně mířím na sever. Do vesnice Gajny. A čím severněji se nacházím, tím víc si dělají srandu místní z dalších vesnic, co leží ještě severněji, než oni. ,,Ty jedeš do Gajny? Tam nejezdi, tam nemají ani elektřinu. Až loni jim tam Vovka poslal agregátory, aby si mohli pustit rádio - jejich poslední výstřelek moderní techniky. Hlavně jim neukazuj telefon, nebudou vědět, co to je a budou se tě snažit upálit za čarodějnictví.", toto a podobné mi vypráví. Občas je vidět, že to myslí jako vtip. A občas ne. Jako třeba, když mi Vasil, který dělá u krav, vysvětluje, že ve vedlejší vesnici jezdí v zimě na jelenech.
Nicméně mám tak trochu štěstí. Jsou tu neskutečně vstřícní lidé. To se projevuje hned v několika chvílích. Prvně, když jdu po cestě uprostřed ničeho a nabírá mne autobus. Prý přece nebudu chodit pěšky. Platbu řidič kategoricky odmítá. Za druhé, hned jak vystupuji z busu se dávám do řeči s Borisem, který vlastní stařičké auto, co dříve bývalo symbolem luxusu - opět meďour. A sám mne hází z Ust-Černaji do Kažimu. Pár desítek kilometrů, takže sranda, zdá se. Jenže ne tak docela. Boris tam totiž původně vůbec nemířil. Vlastně nemířil nikam, má 3 měsíce dovolenou a nudí se, tak se rozhodl mne tam hodit. Naštěstí, jinak tam totiž nikdo nejezdí. Nikdo. No a do třetice, když přijíždíme do vesnice, tak se Boris ptá na ubytování. ,,Postavím si stan, to je nejlepší.", odpovídám. ,,Tak to zapomeň. Ubytujeme tě tady." a s těmito slovy zastavuje kolemjedoucího na mopedu. ,,Ahoj, já jsem Boris, prosim tě, ubytuj tady malčika. Přijel z Česka."
,,To nejde, to by mě manželka zabila. Ale počkej.", odpovídá mopedista a zastavuje auto. ,,Zdar, ubytuješ tady prosim tě malčika, přijel z Česka." , povídá řidiči a obrací se na mě. ,,Jak se jmenuješ?". ,,Říkají mi Vovka.", odpovídám. Zmatený motorista se kýve do stran, ale po chvilce váhání souhlasí. ,,Tak pojeď, maladěc." A bere mě do svého druhého bytu. Sám totiž bydlí v domě, ale byt vyfasoval od firmy, kde dělá lesníka. Dáváme si spolu čaj a nechává mi klíče. ,,Ráno je akorát hoď do schránky, já bohužel jdu za dvě hodiny do práce, tak se neuvidíme.", povídá a odchází.
Fascinující. Nutno však dodat, že o byt a vykradení se být nemusí. V bytě je kromě rychlovarky a židle už jen postel. A k ní právě mířím.
Pokračování příště...
