O toleranci a pokrytectví

Tolerance k ostatním kulturám má být povinná. A co tolerance k vlastním lidem a k vlastním vzorům?  Aneb, jak málo stačí k tomu, aby byl kdokoliv odsouzen. Jarek Nohavica a Jarda Jágr o tom mohou mluvit...

Každá doba se něčím vyznačuje. Tu bojem za svobodu, tu bojem za dělnickou třídu a v dnešní době to bude asi snaha o protlačení ,,tolerance". Tolerance k jiným, než evropským kulturám a tolerance k jiné, než k bílé barvě kůže. Nebudu se pozastavovat nad tím, že díky tomuto boji Evropa takřka rezignovala na obhajobu naší kultury v zahraničí (viz. křesťané v Číně či v islámských zemích). A nebudu se ani pozastavovat nad tím, že ona tolerance je mířena téměř výhradně vůči lidem z Afriky a Blízkého východu. 

To, nad čím se chci pozastavit je fakt, že máme tolerovat lidi a kulturu, o které má většina našich obyvatel své (oprávněné) pochybnosti. Avšak ti, co tuto toleranci hlásají, se nebojí odsoudit koholiv za jediný čin. A to nikoliv za zločin, ale za myšlenku, se kterou nesouhlasí. 

Trochu mu to připomíná heslo ,,Demokracii, dokud vyhrává moje strana". A ve chvíli, kdy nevyhraje, je třeba začít psát, že demokracie selhává a je třeba ji napravit. A to tak, aby se moji lidé dostali opět k moci. Tolerance k druhému názoru fatálně schází. A to především u těch, kteří mají tolerance plná ústa. Vzpoměňme si jen na prezidentské volby. Ten, kdo byť polohlasem zašeptal, že bude volit Miloše, byl okamžitě označen za primitiva.

A bohužel se politika propisuje i do kultury a sportu. A to více, než je zdrávo. Sám jsem sice kytarista, ale hudební scénu nikterak nesleduju. A ač si vážím všech českých sportovců (ať už vyhrávají nebo nevyhrávají), tak se vyznám ve sportu zhruba stejně jako v egyptských hieroglyfech. To, co se však dostalo i ke mne byl případ Nohavica a Jágr. Minulost Jarka Nohavici asi není tak křišťálově čistá, jak by si každý přál, ale to co následovalo po převzetí ceny od ruského prezidenta, se nedá nazvat ničím jiným, než shitstormem a hysterií. 

Jardu Jágra do velké míry ochránilo jeho jméno. A před čím? Před salvou kritiky za to, že se vyfotil s Monikou Babišovou. Ano, opravdu tak málo v dnešní době stačí, aby si vás někdo přestal vážit. Sám mezi příznivce Andreje Babiše nepatřím a vnímám ho jako oligarchu, který se snaží urvat maximum. Ale je opravdu třeba do tohoto politického boje tahat a špinit kulturu a sport?

Buďme opravdu tolerantní k názorům druhých. Protože jinak ty vykopané příkopy už nikdy nezasypeme.

Původně vydáno na mladikd.cz