17 000 km stopem domů z Kamčatky XXVI

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů. Tentokrát o katastrofě, o které se nesmí mluvit.

Tak jsem se právě ubytoval v Bereznikách. Nutno říct, že velice ekonomicky. Mám pokoj, který je do chodby prosklený a zakrytý jen chatrnými závěsy. A bez oken. Zkrátka má vše, jen na špatném místě. A něco navíc. Jsem v pokoji pět minut a už slavím výročí 30. zabitého komára. Kde se vzalo takové množství otravného hmyzu v pokoji bez oken...to je mi záhadou.

A když už jsme u těch záhad. Podařilo se mi vyzjistit, co se tady před pár lety stalo. Tak tedy. Berezniky jsou městem s bohatou tradicí těžby soli. Ta se tady těží stovky let. Dříve se těžila ta ,,normální" - kuchyňská, teď se těží hlavně dusičnany na výrobu hnojiv. Proto tady ve městě stojí obrovská fabrika na její zpracování. Sůl se těží hlubinně, tudíž se kopou šachty. A tady začíná ta zajímavá část. Za SSSR se bohužel část šachet špatně zasypala. A před několika lety se ony špatně zasypané šachty zřítily.

Tím to bohužel nekončí. Stát vydal na informace o této tragédii embargo a nesmí se o tom psát. A správně ani mluvit. Možná proto je většina místních tak nesdílná. Oficiální důvod mlčení? Aby nevypukla ve městě panika. Toť alespoň informace, které jsem vymámil z místní ochranky. Sám si říkám, jestli jsou místní tak nevšímaví, že nezaregistrují, že jim zmizeli sousedi. 

Abych to shrnul. Vlaky přestaly jezdit - bo to sundalo trať. Trasa autobusů se musela přesunout, několik domů zmizelo. Teď je na jejich místě menší jezírko. Ale i tak je zde malinkatá naděje - na druhém břehu řeky vznikají nové domy, kam se mohou lidé z nejohroženějších částí města přesunout. 

Ale i tak mne přepadá vztek. Tak pěkná země. Tak nádherná příroda. A přesto takový marasmus. Nedá se nic dělat. Já se aspoň projdu po městě a odpočinu si. Jsem ještě rozlámaný ze spaní v louži.

Je ráno. Mám na sobě jenom 15 štípanců od komárů, což považuji za úspěch. Stan, spacák a oblečení, co jsem si přes noc nechal před ubytovnou hezky vyschly a nic nezmizelo. Čas popojet. Ne však daleko. Beru to jen pár kilometrů na sever do Solikamsku, který má podobnou historii jako Berezniky. Taky se zde těžila sůl a také zde měly propady. Ale tady zmizela jen část silnice, takže se to skoro neřeší. Nádherné, nádherné městečko. Kostely, staré domy...

Návštěvu města zakončuji v místním muzeu těžby soli. Mimochodem, těžit sůl tady byla neskutečná dřina. Nejdřív jste museli najít místo, kde se sůl nachází - v tom pomohly obvykle rostliny - tam, kde nic nerostlo, byla sůl. Pak jste musely vykopat díru na dřevěné trubky. Skrz ně se lila dolů voda a vytvářel solný roztok. Ten se pak čerpal nahoru. Solný roztok se poté zahříval a zahušťoval, až začala krystalizovat sůl. A to vše ručně. Maximálně s pomocí koní, kteří pomáhaly s pumpováním solného roztoku nahoru. 

A protože obrázek vydá za tisíc slov, nechám za sebe mluvit fotografie. 

Pokračování příště...