17 000 km stopem domů z Kamčatky XXVIII

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů. Tentokrát o tvrdém režimu a čumění do telefonu.

Nacházím se v Kažimu. Přespal jsem v místním bytě, ke kterému jsem dostal klíče. Ty házím do schránky a mířím na kraj obce. Je sice ráno, asi osm hodin, ale nepotkávám živou duši. To, že zde žijí lidé, připomínají jenom dva kouřící komíny. Je mi jasné, že odstopovat odsud, nebude jednoduché. 

Dvě hodiny čekání a sezení na cestě je za mnou a přijíždí první auto. Bere mne děda, který míří za svou dcerou, aby vyzvedl vnoučata. Prý jim chce zavést tvrdý režim, protože dnes ty děti umí jenom čumět do telefonů. ,,Děti jsou liné, bojí se, nic neumí. To je tím, že vyrůstají ve městech."

Musím ovšem uznat, že tady na severu se stopuje lépe, než jsem čekal. Jakmile jsem se vyhrabal z Kažimu, tak to jde jedna báseň. Díky doktorovi (vráč) a učitelce s IŤ´ákem jsem se dostal celkem kvapně do Kotlasu. Sice po cestě měníme kolo, ale to už je takový denní chléb motoristy. Zlatý hřeb ovšem přichází až teď. Vezu se sovětským UAZikem (buchankou) s 2 hrobníky. Je třeba uznat, že množství mouder a vtipů, co tahají z rukávů, je neskutečné. Jedno z nich se týká vody. Prý se zde nachází pramen vody, který když člověk pije každý den, tak nezestárne. A protože je kousek (asi 20 km), tak k němu hned míříme. A abychom se neomezovali pouze na věčný život, tak míříme na hřbitov za mrtvými. 

Stát se může vše. Takové klišé. Tady ovšem platí. Na hřbitově se setkávám s pohostinnou rodinou, která mne bere k sobě. Koňak, vodka, ogurky, klobáska, sýr, chléb, zelný salát, další kolo stakančiků. Na nohou mne drží jen velké množství jídla. 

Nedá se však nic dělat. V tomhle stavu dál pokračovat nemohu, tudíž jdu spát. Jak se říká, ráno moudřejší večera. Stavění stanu ve stavu pokročilé opilosti je vcelku zábava.

Nikdy jsem si nemyslel, že to někdy řeknu. ale děkuji za státní zaměstnance. Poté, co jsem vystřízlivěl (a že to trvalo), jsem si chytl pošťácké auto, kde právě sedím. Arťjom, řidič, je báječný chlap. A jenom lehce horší zaměstnanec. Má za sebou několikadenní šichtu. Díky velkým vzdálenostem a příšerným cestám tady nemá smysl vyjíždět každý den, to by se totiž nic nestihlo. Vyjíždí tedy max 2x do týdne a vždy na delší dobu. ,,Jsou tu vesnice, kam jedeš z centrály třeba 2 dny. Není to daleko, ale cesta je náročná.", vypráví. ,,Tak mě napadá, sbíráš griby (houby)?", ptá se. Já samozřejmě přikyvuji. A tak zastavujeme a jdeme sbírat houby. Já, i další dva stopaři, co vzal po cestě.

Začínám chápat, co znamená ,,náročná cesta". Houby sbíráme asi hodinu a půl. A protože je sbírání hub náročné, tak na něj navazuje návštěva jeho rodného domu. To abychom si dali vareniky. Další dvě hodiny. Život pošťáka je v této oblasti zkrátka náročný. ,,Když by se v práci ptali, tak řeknu, že se mašina porouchala. A já ji musel opravit.", vysvětluje Arťjom.

Po houbaření a večeři pokračujeme v krasojízdě. Hází mne k vesničce Ust-Vaga, tady bude moje tábořiště. A nebudu tu sám. U řeky tady kempuje asi 10 rybářů. A spolu s nimi 10 milionů komárů. ,,Davaj maladěc, udačno těbja!", loučí se Arťjom. Na obloze není jediná hvězda. Určitě bude pršet. Rychle stavím stan, komáři jsou peklo. Někdy někdo prohlásil, že si váží každé živé bytosti. Kromě komárů. Vím přesně, co měl na mysli. Konečně jsem ve stanu. Ale stačí se jen opřít o stan a hned to všude bzučí. Myslím, že když lidé sní o životě v přírodě, tak neví, o čem mluví. Konec filosofování. Jde se spát.