Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.
Jsem kdesi mezi Omskem a městem Tumeň. A je vidět, že se přibližuji Evropě. Přibývá větších měst a i vesničky už jsou blíže k sobě. A také cesta nevede jenom přímo, ale občas je možné zatočit vlevo či vpravo. Ne že by to dál na východě nešlo, ale těch odboček bylo opravdu pomálu. A obvykle nebyly asfaltované.
Nyní se nacházím v malé vesničce u rodičů řidiče Michaila. Společně pijeme čaj a sladíme si ho marmeládou z kamčatské borůvky. Po čaji a stakančiku samohonu mi ještě ukazují jejich saunu. Zajímavé, zevnitř je celá zadehtovaná. Snažím se to vyfotit...ale na fotce je pouze tma. Škoda. Všichni jsou na mě neuvěřitelně milí a ani se neptají, pro jakou tajnou službu pracuji.
Michail neviděl rodiče několik měsíců, tak nechci rušit rodinou pohodu a opět se vydávám na cestu. A mám štěstí. Ačkoliv tady dosti platí, že ,,odvážnému štěstí přeje". A já musím být dost odvážný. Jegor, kterému je 22 let, totiž s autem jede jako se sanitkou. Červenou barvu, značky... vše s velkým úspěchem ignoruje. A to i přesto, že veze svou manželku a její kamarádku.
Do města dorážíme k večeru a manželský pár mi automaticky nabízí přespání. Prý mám štěstí, protože dítě hlídá babička. Trochu mne zaráží, že jsou tak mladí a mají už dítě. Ale je to hezké. Škoda, že to není normální i u nás. Zajímavé také je, že čtvrť, kde mladý pár bydlí, vznikla před 3 lety. ,,Jeden rok se o tom rozhodlo a za další dva roky to tady stálo. Postavily se tisíce bytů. A ani ne tak draze. Nový byt 3+1 vychází na 2,5 milionu rublů (cca 1 milion korun). Ale pomalu byty podražují. Spousta lidí, co pracuje v Surgutu(město, kde se těží ropa) si kupuje byty tady." A i Jegor pracuje v Surgutu. Obvykle několik týdnů až měsíců pracuje a pak má volno. ,,Je to těžká a nebezpečná práce. Navíc je tam velká zima. A některé věci s rukavicemi zkrátka neuděláš. Takže si je i při -30 stupních musíš sundat. Ale to je to nejmenší. Nedávno při těžbě zemřeli 4 chlapi u něftěrezervoaru. A komické je, že při té havárii zemřel i jeden na záchodě."
Po vyprávění následuje rychlá sprcha a jde se do města. Jegor bere svého bráchu s manželkou a jde se. Musím prý totiž vidět, jak se baví místní mládež. A v tuto chvíli jsem naopak rád, že to takto u nás není. Začíná se totiž poměrně divokým driftováním po městě a hecováním na křižovatkách. Po půl hodině ,,pirátské" zábavy končíme na parkovišti s dalšími asi 20 partami, které se shromažďují u aut. ,,Vovka, buď opatrný a drž se jenom u nás. A kdyby cokoliv, tak nám řekni, my to vyřídíme. Jo, radši moc nemluv.", říká Peter, starší brácha Jegora.
Nějaký čas si party na parkovišti tahají trička, tůrují motory a podobně. Naštěstí tam je i nějaký alkohol, takže mám i já o zábavu postaráno. A pak se jede na nábřeží města. A musím říct, že takto krásnou věc bych v Tumeni opravdu nečekal. Samozřejmě foťák opět vypověděl službu. A protože jdeme já, dva manželské páry a petrovo dítě Vladimir, tak abych nekřenil, hraju si s dítětem. Vladimirovi jsou asi 3 roky a děláme kraviny až do půlnoci. Fascinuje mě, kolik to dítě má v sobě energie. A nakonec míříme k přespání. S Jegorem si dáváme ještě pár stakančiků ,,na přátelství" a vyměňujeme si zapalovače. Já dávám Jegorovi ZIPO a on mně zapalovač s motivem Petrohradu. Výměna je to pro oba výhodná.
Pokračování příště....
