17 000 km stopem domů z Kamčatky X

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů. Tentokrát se zmínkou o FSB.

Je odpoledne a já stojím na kraji Jakutska. Příliš mnoho aut mým směrem nejede. Abych si zkrátil čas a zahnal žízeň, tak si kupuji od místní stánkařky kvas. V podstatě je to svařený a pak zchlazený slad. Výborná záležitost. Na to, jak málo zde jezdí aut, tak se odsud dostávám celkem rychle. A celkem daleko. Řidič malého náklaďáku míří až do Vilyuysku. Ten je vzdálen cca 600 km, podle místních asi dva dny jízdy. Ze začátku cesty mi to přijde poněkud přestřelené, ale rychle začínám rozumět. Rychlost 50 km/h je spíše luxus. Navíc se zastavujeme ve vesničkách a rozvážíme zboží. Náš náklad tvoří mouka, olej, cola a další věci, co si místní nevyrobí. A já se ze stopaře rychle měním v levnou námezdní sílu. První zastávka ve vsi. Všechen náklad musí ven. Po hodině práce jsem hrdý, že jsem všechno dostal pryč z náklaďáku. A to i přesto, že jedna lahev praskla a celého mne zmáčela. Což je problém především u kalhot, neboť nemám náhradní. Řidič, Ajal, všechno řídí. Když je vše vyndáno, předává místním nábytek, který byl zaskládán úplně vzadu. A mne dává pokyn vše naskládat zpět. Jo, stopařina je holt dřina. 

Ajal je ženatý čtyřicátník. ,,Ukážu ti svou rodinu. Po cestě stejně musím za rodiči. A přespíš u mého bratra. Poznáš naši pohostinost.", říká. Je to fajn chlap. Ale jeho styl práce je úděsný a chaotický. Němcům by praskla hlava. Jedeme již několik hodin a je čas si jít lehnout. Kabina je pro dva malá, beru si tak stan a spím kousek od kamionu. Po těžké práci a dlouhém trmácení nemám problém usnout. Po krátkém spánku opět vyrážíme. Ajal je očividně zvyklý, ale já se chvilkama přistihuji, že opět usínám. Vždy mne však ze spánku vytrhne nějaká obří jáma, do které vjedeme. 

Po zastávce v motorestu, kde si dáváme pirožky a dalších x hodinách jízdy se konečně dostáváme do malé vesničky. Je to tedy spíše obydlená zatáčka. Ale krásná zatáčka. A tam, za malý lesík právě míříme. Ajalovi rodiče tam žijí celý život. Nikdy se nikam nestěhovali, neměli důvod. Jdeme k nim tedy na jídlo. A právě u nich dostávám některé místní speciality. Koňské sádlo, stroganinu - zmražená posolená ryba, která se nakrájí na kousky a rovnou se jí, dále malé rybičky, které před chvilkou nachytali a tak jak jsou, se rovnou jedí. A samozřejmě kumis - skvašené kobylí mléko. Jak se dozvídám, tak specialit mají místní celou řadu. Často se zde jí koně - Jakuti jsou s koněmi velice spjatí, ryby a divoká zvěř jako např. jeleni. A samozřejmě brambory a cibule. Díky tomu, že mám již zkušenosti z  předešlých cest po Rusku a Kazachstánu, tak mi strava problémy nečiní. Naopak, těšil jsem se na ni. Hodujeme asi dvě hodiny. Musíme však jet dál. Před námi je ještě kus cesty. Další zastávkou je malý obchod ve vesničce Orto-Surt. Než tam však přijíždíme, zastavujeme se u jezera, kde se oplachujeme. U mě už to bylo více než třeba. 

V Orto-Suru nás opět čeká práce a obžerství. Vezeme totiž zásoby pro místní obchůdek. Ten vede nejstarší muž v rodině. Po té, co vyložíme náklad, bere nás paní domáci k sobě do domu na malou hostinu. Vlastní zelenina, ryby, koně a prorostlé vepřové. Lidské tělo zkrátka snese téměř vše. Někdy tu několik dní nejím, jindy zase za den sním příděl pro celou vesnici. Mimochodem, vše se tady platí hotově. Papíry se příliš neřeší. ,,Moskva je daleko, tak co.", vysvětluje Ajal. 

Je deset večer a my přijíždíme do Vilyuysku, města s 10 tisíci obyvately. Na rozdíl od jiných sibiřských měst byste zde paneláky hledali jen marně. Skoro všichni bydlí v rodinných domech, jen minimum v dřevěných bytovkách. Nejdříve míříme s posledními zbytky nákladu do místního krámku. A tam mám možnost použít angličtinu. Nejstarší syn Ajtas, asi 16 let, umí pár slovíček. Ve škole se toho moc nenaučil, většinu zná ze seriálů a hudby. Tady i u nás se totiž učí angličtina stejně. Hlavně gramatika, nějaká slovíčka, ale žádné mluvení. Bavíme se tak rusko-anglicky. Do debaty se přidává i Ajtasův mladší bratr a sestřenice. Ti se chvíli baví jakutsky a Ajtas se hlasitě směje. ,,Cizinče, jsi ženatý?", ptá se Ajtas a pomrkává střídavě po mně a střídavě po sestřenici. Ta se červená. ,,Ženatý nejsem, ale doma na mne čeká dívka.", odpovídám s úsměvem. To už se do debaty vkládá Ajal. ,,Nikde nenajdeš tak hezké dívky jako v Jakutii. Zůstaň tady, ožeň se a uvidíš. Teď ale naskoč do gruzoviku, jedeme k bráchovi." 

Ajalův bratr Kudaj naštěstí bydlí za rohem. Vítá nás venku před svým domem. Dům má sice krásný, ale postavil ho tzv. na ,,Komáří louce". ,,Určitě máš hlad, pojď, najíme se.", praví Kudaj. Vysvětluji, že jsem za den spořádal několik kilogramů jídla. To ho však příliš nezajímá a jdeme znovu jíst. ,,Koňský kumys nemáme, ale máme kravský." Tak si ho dávám a modlím se, abych nepraskl. Po jídle a čaji sedáme do džípu a vyrážíme do sauny. Bohužel nemáme štěstí. Sauna je elektrická a vyhazuje pojistky. Jedeme tak zpět a jdeme si lehnout. Kudaj mi ukazuje, kde je má postel. ,,Zítra jedou mladí do Mirnyho. Bude tam velký festival a oslava našeho nového roku. Zítra tě tam dovezu. Teď se v klidu vyspi."

Ráno se loučím s Kudajovou rodinou včetně bráchy Ajala. Kudaj mne odváží na ,,náměstí" a loučí se se mnou. ,,Jsem rád, že jsme se setkali a budeš tu kdykoliv znovu vítán. A dávej na sebe pozor. FSB o tobě ví." Vcelku mi to vyrazilo dech, nečekal jsem, že se o mne bude zajímat kontrarozvědka. Ale jsme v Jakutii, srdci diamantového průmyslu Ruska. 

,,Rybjata", volá Kudaj na ,,účastníky zájezdu", tady mladý cizinec s vámi pojede do Mirnyho, tak se o něj postarejte.

Pokračování příště....