Je 17:50. Vylézám z metra a mířím na autobusovou zastávku. Je chladno a já doufám, že můj autobus přijede brzo. Ve vstupních dveřích vestibulu vidím známou tvář. Vídávám toho člověka každou neděli v kostele.
Usmívá se na mě a podává mi leták. Úsměv opětuji, leták si beru a jdu dál. Po dalších pěti krocích dorazím k formaci tří stolků. U nich další známý. S tím už se známe i osobně. „Pojď na kávu,“ zve mě. Říkám, že spěchám domů, kde mám ještě nějaké povinnosti. Chvíle přemlouvání, váhám, pak souhlasím. U jednoho z těch stolků stojí žena, která mi na pokyn mého známého nalívá kafe do kelímku. Kelímek přede mě postaví, otočí se a začne se bavit s dalším členem volebního týmu, jestli už není načase to tu ukončit. Nezazlívám jí to. Fučící vítr je dnes obzvláště nepříjemný. Rozpačitě se rozhlédnu, čekám, že mě někdo osloví a začne mi něco nabízet. Kolem postává hned několik lidí, jejichž tváře znám z kampaně. Všichni se ale dívají jaksi neurčitě do vzduchu, pryč ode mě. Beru tedy kelímek a jdu zpátky k mému známému, abych si ho vypil s ním. I on ale už toho asi má za ten den dost. Když mě vidí znovu přicházet, rozpačitě pokýve hlavou mým směrem. Pak řekne: „Tak si to kafe užij,“ a vykročí vstříc svým kolegům.
To jsou praktické zkušenosti, které pro mě odhalují pozadí těch vytištěných letáků, vylepených plakátů a usměvavých bilboardů. Ukazují, že politici jsou taky (a doufám, že v první řadě) lidi. Lidi, kteří si s mnoha věcmi nevědí rady, stejně jako já. Myslel bych si, že se stranické orgány postarají o to, aby v týmu byli různí experti na různé otázky. Třeba na to, jak zaujmout lidi. Realita je ale zřejmě taková, že na téhle lokální úrovni si není z čeho vybírat. Kdo přijde, je vítán a zapojí se tam, kde je potřeba a tak, jak umí. Kde nic není, ani smrt nebere. A ani politici.
Škoda, že si se mnou nikdo nechtěl to kafe vypít. Možná bysme si mohli mnohé věci vyjasnit. Třeba pozadí ústřední fotky jejich kampaně. To by mě hrozně zajímalo. Nejsem žádný odborník, ale přesto se mi ta fotka zdála trochu málo profi. Pak jsem si ji jednou měl možnost prohlédnout zblízka na lavičce u autobusové zastávky a spadla mi brada. Před hloučkem usmívajících se lidí trčí v přední části fotografie obrovská černá selfie tyč. Prostě snímek pořízený mobilem. Což o to, fotka je to povedená, ale proboha to nemají mezi sebou někoho, kdo by ovládal aspoň základy Photoshopu? Tak na to bych se rád zeptal u toho kafe.
Je tu ale ještě jedna věc, která mě trápí víc než fotka na lavičce. Doma jsem si přečetl ten leták, co jsem dostal u východu z metra. Vyrozuměl jsem z něj, že politická situace v našem volebním obvodu je složitá. Mí přátelé a známí z kostela se proto spojili s jinými subjekty a vytvořili koalici spravedlivých stojící proti zbytku ostatních stran. Prý se takto vyvinula situace na radnici za poslední volební období. Může být. Křesťan by si ale i v takové situaci měl uchovat Kristova ducha a nenechat se nakazit duchem nenávisti, osočování a očerňování druhých. A to se, zdá se mi po ponoření se do těch předvolebních materiálů, nepovedlo. Vím, že je to těžké a v politice možná ještě těžší. To ale není důvod k tomu, abychom o to přestali usilovat. Jako křesťané i jako křesťanští politici.
