Zlo terorismu opět vystrčilo své drápy a snaží se nás zastrašováním přesvědčit o tom, že máme oplácet zlo zlem, nevraživost nevraživostí, vraždu... vraždou?? Necháme se?
Včerejší večerní (zřejmě) teroristický útok v Nice opět vyvolává emoce, napětí i otázky. Můžeme s tím něco dělat? Dá se takovému jednání nějak zabránit? Svět se ukazuje být mnohem složitější, než je nám občas milo. Zas a znovu se potvrzuje to, že člověk není vševládný, že si není zkrátka schopen svůj život do všech podrobností sám zařídit. A nezařídí to za nás ani ta nejlepší vláda, ani ten nejpropracovanější systém. Je třeba hledat jiné cesty.
V nitru mnoha z nás, ještě donedávna usazených v bezpečí a jistotách naší evropské kotliny, se spontánně vzmáhá hněv, pocit křivdy a touha po odplatě, vyrůstající z pocitu ohrožení nejen našeho fyzického života, případně života našich blízkých, ale i z pocitu ohrožení vlastní hrdosti a suverenity. Rádi bychom “těm zlým, kteří nám ubližují” pádně odpověděli, ukázali, že nejsme žádná béčka, že s námi nikdo nemůže takovýmto způsobem zacházet. Hledáme adekvátní reakci na brutální násilí na nás spáchané.
Taková reakce se ale těžko nachází. Už jsme zjistili, že zlikvidovat protivníka na jeho vlastním území, potřít ho silou, “vrátit úder” není jednoduché. Možná to vůbec není proveditelné. Nyní znovu a opakovaně zjišťujeme, že nejsme schopni zajistit ani ochranu vlastního území a vlastních lidí. Stále propracovanější systém bezpečnostních opatření stále selhává a tato selhání vedou pokaždé k nové vlně hlasů volajících “zabezpečte nás ještě více a ještě důkladněji!”
Netvrdím, že bychom měli od těchto snah a aktivit zcela upustit, všímám si ale toho, že tato válka je v mnohém směru válka psychologická. A dokud si to neuvědomíme, budeme na tomto poli tragicky prohrávat. Spolu s výbušnými náložemi nám teroristé pašují do Evropy nálože mnohem nebezpečnější, totiž neviditelné. Nálože strachu, ztráty klidu, ztráty důvěry v naše politické a jiné systémy, ztráty důvěry mezi lidmi, ztráty optimismu a víry ve šťastnou budoucnost. V tomto svém snažení jsou teroristé prozatím velmi úspěšní. Pokud tomu nezabráníme, bude jim stačit už jen počkat, až se postupem času rozložíme sami zevnitř. Uzavřeni do svých stále chráněnějších a stále více střežených domovů budeme nevraživě hledět na kohokoli, kdo se před námi zjeví a nebude nám na první pohled povědomý. V samotě a izolaci od okolního světa si budeme vytvářet naše soukromá minikrálovstvíčka a vztekat se nad tím, jak je k nám osud nespravedlivý.
Je proto třeba odmítnout tuto mentalitu strachu o svůj pracně budovaný “ráj na zemi”. Přestat se bát a přestat si budovat tyto své “ráje”, o kterých jen my a nikdo jiný budeme rozhodovat, co se stane jejich součástí. Určitého stupně ráje na zemi snad lze dosáhnout, ale pouze tím, když se maximálně otevřeme všem skutečnostem, které tvoří naši mnohovrstevnou realitu (například přílivu běženců) a ne, když se před nimi budeme uzavírat. Svět je totiž příliš malý na to, aby se na něj vešly všechny “ráje” každého z nás, pěkně vedle sebe a navzájem do sebe nenarážely. Náš život žijeme vždy v interakci s ostatními, s našim okolím, ať chceme nebo ne. Záleží jen na nás, zda budeme zítřejší den vytvářet spolu, nebo každý sám. Zda se společně dokážeme domluvit, nebo zda půjdeme všichni proti všem.
