Proč vláda nejedná chaoticky a proč jí novináři vyčítají, že ano

Máte pocit, že vládní opatření, a zdaleka nejen ta protivirová jsou jeden velký chaos? Utvrzují vás v tom média? Pokusím se vysvětlit, proč nejsou.

Při sledování zpráv a čtení názorů „zasvěcených“ komentátorů musí člověk nabýt dojmu, že vládní protikoronavirová, a zdaleka nejen tato, politika je jeden velký chaos. Opatření jsou přijímána, odvolávána, zaváděna a měněna z pohledu diváka zdánlivě bez jakéhokoli smyslu. To otevírá prostor pro kritiku. Jak ze strany opozice, která tvrdí, že na místě vlády by dělala vše naprosto bezchybně, tak ze strany novinářů, kteří se rádi vžívají do role odborníků, a samozřejmě také od mnoha lidí, kteří se kritikou snaží zviditelnit a případně upozornit, že i oni by k věci rádi promlouvali.

Kritika ale není na místě.

Když pomineme fakt, že celá situace je nová a rychle se vyvíjí, že na ni neexistuje „manuál“, ani precedent, ze kterého by se dalo vycházet, je hlavním problémem fakt, že zavádění jakéhokoli opatření, které ve svém důsledku znamená omezování práv občanů, nebo prostě změnu proti standardnímu stavu, není jednoduché. Vysvětlím proč.

Existuje obecná shoda na tom, že čelíme závažnému problému. To dává vládě mandát a legitimitu tento problém řešit. Neexistuje ale jednoznačná shoda na tom, jak by měl být řešen, a to jak nejen mezi politickými stranami, ale ani mezi odborníky. To otevírá prostor k diskusi.

Žádná vláda, a je skutečně jedno, kdo v ní sedí a kdo ji řídí, nemůže jednat voluntaristicky, tj. bez ohledu na své okolí. V praxi při přijímání opatření platí, že existuje celá řada více nebo méně asertivních zájmových skupin, které prosazují své potřeby předtím, než je kterékoli rozhodnutí přijato, a velmi často také poté, ve snaze už jednou přijatá rozhodnutí změnit. Chování těchto skupin je nekoordinované, špatně se předvídá, někdy je zcela nahodilé, ale vždy se snaží ovlivnit rozhodování.

U problémů, jako je ten současný, neexistuje „playbook“, podle kterého by bylo možné je řešit. Každé rozhodnutí je tak víceméně improvizované a v každém existuje pravděpodobnost, že převáží ta či ona lobby. V praxi se tomu nelze vyhnout; výsledek je ne tím nejlepším, co by se dalo udělat, ale spíše tím nejlepším kompromisem mnoha různých hlasů. Pokud by bylo přijato nejstriktnější řešení, bylo by kritizováno stejně tak, jako kdyby bylo přijato nejvíce benevolentní. Jediné, v co můžeme doufat, je, že nejlepší kompromis se současně blíží nejvíce efektivní cestě.

Pokud vás rozhodování ve složitých situacích zajímá více, doporučuji nahlédnout do díla Herberta A. Simona