Babišova kniha pohledem sociologa

Máloco dovede vzbudit tolik zájmu, jako když politik vydá knihu a nejsou to memoáry. Nově vydaný spisek premiéra Andreje Babiše je perfektní ukázkou toho, jak získat téma a vytěžit ho bez ohledu na to, co si o vás myslí.

Premiér Andrej Babiš vydal knihu, která je volně ke stažení na internetu. Má provokativní název, uranově zelenou barvu a zhruba 450 stran. Technicky je to kompilát myšlenek a názorů premiéra, který ho má podpořit před volbami. I když se v oblasti marketingu již nějakou dobu profesně nepohybuji, tipoval bych, že ji napsal ve spolupráci s tzv. ghostwriterem (spolupracujícím autorem, který knihu fakticky vytvoří, politik je ovšem autorem myšlenek a nositelem copyrightu). Což je praxe zcela obvyklá v anglosaském světě.

Babišova kniha vzbudila masivní zájem médií a prakticky přes noc se stala tématem článků a bezpočtu komentářů na sociálních sítích. Nechci hodnotit její obsah jednak proto, že ji nemám přečtenou a jednak proto, že k čemukoli, co autor vypustí doprostřed předvolební okurkové sezony, se stavím krajně skepticky. Mimořádně zajímavé jsou však reakce, které vyvolala, a zejména pak otázka, jaké si je autor vlastně přál.

Těžko předpokládat, že zmíněný opus bude většina voličů hnutí ANO číst skutečně od začátku do konce. Spíše si najde pár stránek a na nich pro sebe zajímavé teze. Na sociálních sítích se tak už objevili migranti, porodnost a pár dalších. Tytéž stránky vzbuzují intenzivní odpor politické konkurence, ale také lidí, kteří Babiše (nechme stranou nakolik právem) ztotožnili s absolutním zlem. To znamená, že se o nich mluví a čím více se o nich mluví, tím více mají tyto z kontextu vytržené útržky čtenářů. Kniha tak nefunguje jen jako celek, ale také, a dost možná hlavně, jako jednotlivé komponenty. K čemu slouží? Zřejmě jako argumentář, tj. zdroj argumentů pro zastánce, ale nakonec i pro politické odpůrce pana premiéra. představte si to tak, že při hádce v hospodě diskutující vytáhne, že "on to tam napsal takto!".

Pokud jde o reakce na knihu jako celek, média o ní informovala a na sociálních sítích jsem zaznamenal dvě typické reakce ze strany kritiků. První reakcí bylo volání po fact-checkingu, tedy po ověření pravdivosti výroků z knihy. Druhou pak neméně silné volání po ignorování knihy hraničící až s „Voldemortovským“ principem z Harryho Pottera, kdy je zlo tak strašlivé, že nikdo nesmí vyslovit ani jeho jméno. Obě tyto snahy jsou samozřejmě v příkrém rozporu, protože jednoduše nelze dělat jedno a současně druhé, ale zároveň se zdá, že se kritické hlasy nedovedou rozhodnout, co vlastně chtějí.

Jak jsem už napsal, nerozumím politickému marketingu, ale ze sociologického pohledu se premiérovi – a jeho PR – kniha velmi povedla. Je velká, tlustá, hodně se o ní mluví. Málokdo ji četl celou, ale skoro každý jednu či dvě stránky. Čím více se křičí proti ní, nebo naopak o ní „hromově mlčí“ (pojem jsem si půjčil z Twitteru, moc se mi líbí), tím více čtenářů reálně má. Skalním podporovatelům poslouží velmi dobře jako zdroj argumentů, odpůrce nutí reflektovat a to tím hlasitěji, čím více deklarují, že o ní "nemluví". Vzniká tak princip, kterému se anglicky říká „always-forward“, tj. cokoli aktivního k tématu uděláte, vždy jej posunete dopředu.

Nehodnotím obsah, necítím se být způsobilý hodnotit formu premiérovy knihy; chcete-li mít na obojí vlastní názor, jediné, co můžete udělat, je si ji doopravdy přečíst. Ale z komunikačního a persuasivního hlediska je to úspěch. A dost možná i inspirace pro ostatní politiky.
Hezký den.