Máte pocit, že kdykoli se stát, tj. vláda, ale třeba i úřady snaží cokoli komunikovat veřejnosti, je nesrozumitelná? Příčina není ve zlé vůli ani úmyslu, ale v tom, že s lidmi mluvit neumí.
Máte pocit, že stát, potažmo vláda, nerozumí občanům? Že politici vnucují lidem problémy, které oni za problémy nepovažují; že jejich „řešení“ a „opatření“ jsou odtržená od reality, od každodenních potřeb lidí? Je to tak, ale příčinou není zlý úmysl, ani to, že by se politici občanů štítili. Dnes se pokusím vysvětlit, proč to tak je.
Každý rozvinutý stát, a Česká republika není výjimkou, ve svém vývoji postupně spěje k centralizovanému systému řízení. Většina rozhodující vrstvy, tj. politici, úřady, ale i velké státní organizace, se postupně sestěhovávají do jednoho místa. Většinou do hlavního města. Odtud se následně snaží řídit zbytek celé země.
Protože samotní vládci jsou pro řízení státu málo, potřebují k ruce experty z různých oborů. Ti, aby mohli politikům sloužit, musí jim být fyzicky blízko. Kapacita je ale omezená, takže jak politiků, tak „jejich“ expertů je pouze omezené množství. Většina – v případě České republiky – v Praze.
Opouštět centrum, tj. jak politici říkají „vyrazit do regionů“ je nebezpečné. Politici vedou neustálý vnitřní boj a ten, kdo se z něj na delší dobu vzdálí, je velmi znevýhodněn. Proto, i když chtějí znát názory občanů, nebo alespoň jejich jazyk, uchylují se k těm, kteří jsou jim nejblíže, tedy k občanům v centru a ke „svým“ expertům. Občané v centru ale nejsou jako ti mimo ně; již od pozdního středověku platí, že jsou to specificky ti nejbohatší, nejvíce samostatní, nejvíce vzdělaní a nejlépe zajištění.
Politici tedy dělají to, co se od nich očekává. Radí se s odborníky, ptají se občanů, reagují na jejich potřeby a požadavky. Těžko jim něco vyčítat. Jenže protože jsou to pouze „jejich“ odborníci a „jejich“ občané, tedy ti nejblíže, ve skutečnosti jsou názory, ke kterým mají přístup velmi omezené, velmi dílčí.
Pokud jakákoli komunita, v našem případě politiků, odborníků, ale též novinářů, žije pohromadě delší dobu, začne přirozeně mluvit společným jazykem, který se stejně přirozeně začne vzdalovat jazyku všech ostatních. Jak asi tušíte, tady se začínáme dostávat k jádru problému. Zopakujme:
- Politici a nejvyšší úředníci žijí a pracují převážně v jednom centru
- Vedle nich žijí „jejich“ rádci a odborníci a „jim nejbližší“ občané a novináři
- Převážný čas se baví jen mezi sebou, tím dochází k tomu, že mluví společným, a pro okolí nesrozumitelným jazykem
Výsledkem je svět sám pro sebe. V okamžiku, kdy se tento svět pokusí cokoli sdělovat okolí, je přirozeně nesrozumitelný. Když ho okolí vyzývá, aby „sestoupil k lidem“, nemůže to udělat, protože být mimo centrum je pro politiky z hlediska jejich vnitřního boje nebezpečné. Když je většina vyzývá, aby přijali jejich zástupce nebo širší komunitu odborníků, buď to neudělají, protože mezi sebe nepustí nikoho dalšího, anebo sice ano, ale i takto vybraní „zástupci“ lidu nebo zájmových skupin se časem stanou součástí uzavřené komunity. Pokusy je střídat, měnit, zajistit přirozenou cirkulaci historicky selhaly.
Závěr? Politici jsou odsouzeni nerozumět lidem a mluvit s nimi tak, že lidé nerozumí jim. Tento problém nelze odstranit operativním opatřením, a podle mého názoru ani změnou systému; vždycky vznikne znovu. Jediné, co lze, je neustále jim připomínat, odkud vzešli a koho reprezentují.
