Proč se nic nezmění

Také jste naštvaní na to, že velké plány politiků končí v prachu? Že lídři, kteří slibovali revoluce, odcházejí poraženi a že ani masové demonstrace vládu nesvrhnou? Neplačte, není důvod. Nikdy to nebude jinak.

Lidské dějiny jsou mimo jiné dějinami zklamání. Politici, lídři přicházejí s plány vymýtit korupci, aby sami odcházeli zkorumpovaní. Naděje na zásadní změny, jako je v Česku třeba reforma důchodového systému, případně volebního systému, jsou rozmazány a končí ve stoupě, byť se o obojím diskutuje desítky let. Zjevně není v silách vůdců cokoli změnit.

Lépe na tom není ani lid. Aktivisté všech velikostí a barev pořádají demonstrace, jednou proti tomu, jindy onomu, ale pravděpodobnost, že nenáviděný politik odstoupí nebo bude odvolán, je zanedbatelná. Dokonce i když se konají volby, opět v nich uspěje ten, kterého se tak pracně pokoušeli odstranit. Mnozí tak mohou mít pocit zklamání a – oprávněně – také pocit bezmoci, který si vylévají v médiích a na sociálních sítích.

Proč je to takto? Odpověď nemůžeme hledat v politicích, ani v politickém systému, ve skutečnosti se totiž nachází někde jinde; v samotné podstatě lidské společnosti. Jedním ze způsobů, kterým můžeme společnost popsat, jsou dva její parametry, kterým říkáme statika a dynamika. Sociální statika je, zjednodušeně řečeno, odpor ke změně. Dynamika pak podpora změn a ochota je akceptovat. Společnost může být jak statická, tak i dynamická, podle toho, co v ni právě převažuje, a záleží na jejím vnitřním nastavení i vnějších okolnostech, zda bude změny blokovat, nebo podporovat.

V české společnosti panuje vnitřní shoda. Nejsme mezi sebou v konfliktu; ani mezigeneračním, ani mezipohlavním, ani politickém ani jiném. Naše společnost také není rozdělená. Přestože máme mnoho růstných názorů, sdílíme společné hodnoty a tento fakt minimalizuje vnitřní tenzi. Ano, může se vám zdát, že jste právě přečetli naprostý nesmysl, protože přeci „Všude je nepořádek“, ale to nemění nic na faktu, že v základních parametrech je naše společnost vyrovnaná.

Ve stabilní společnosti, ve které jsou uspokojeny základní potřeby většiny jednotlivců (jinak řečeno nikdo příliš nestrádá) a ve které není vysoká míra strachu, má tendenci jednoznačně převažovat statika nad dynamikou. I když dílčí, drobné změny v ní neustále probíhají, ale ty zásadní jsou blokovány, pokud na nich nepanuje celková shoda. Taková společnost je ta naše. A tady je důvod, proč „nic nevychází“.

Všechny velké neúspěchy o změnu, důchodovou reformou počínaje a demonstracemi Milionu Chvilek nekonče, můžeme svést na nějakého viníka. Ve skutečnosti ale byly od počátku odsouzeny k neúspěchu nedostatečnou ochotou všech lidí po změně. V tomto stavu převažující statiky většina jednotlivců (úředníků, politiků) jedná tak, že průběh zásadních změn přinejmenším zpomaluje, nedává jim prioritu nebo je přímo brzdí. Neúspěch tak není chybou nebo úmyslem jednotlivce, ale spíše součtem statického chování mnoha malých přispěvatelů, na jehož konci je to, že všechno bude jako dřív.

Může se toto změnit? Ano. Velké změny jsou prosaditelné, pokud na nich panuje shoda velké části společnosti a pokud jsou v souladu s jejími hodnotami. Nebo pokud se změní některý ze základních parametrů ovlivňujících její stabilitu; lidé mají hlad, případně se bojí. Nic z toho ale doopravdy nechceme a naše společnost tak i nadále zůstane nudná a statická.

Pokud vás téma zajímá více, doporučuji studium díla českého sociologa Františka Znebejánka